Bengálská metropole Kalkata

18/6/2012

Ráno vstáváme již kolem šesté a necháváme se minibusem odvézt na letiště, odkud odlétáme do západobengálského města Kalkata. Posádku letadla tvoří převážně Indové. Už při nástupu se musím smát početnosti, velikosti a tvaru jejich příručních zavazadel. Náš batůžek jen s velkým úsilím vmáčkneme do palubní přihrádky. Indové si neví rady, kde mají najít svoje místa, a dohání jednu letušku k nepříčetnosti, když během vzlétání několikrát vstávají a něco štelují.

Další vtipný moment nastává při přistání. Letadlo ještě jede po ranveji a indičtí spolucestující rychle vstávají, balí svoje věci a čekají v pomyslné frontě mezi sedadly. Kdo opustí letadlo jako první, nejspíš něco vyhraje. S Markem dočítáme v klidu knížky a za 15 minut jsme na imigračním. Pán úředník-sekuriťák nás posílá do fronty „Diplomatic passport holders“. Budeme si muset zvyknout, že odedneška jsme Sir a Madam a máme ve všem přednost.  Moje úřednice je rychlá, zato Markův úředník tu asi pracuje první den, soudě podle jeho rychlosti. Všechny údaje vypisuje velmi ale velmi pečlivě.

Letiště v Kalkatě si na rozdíl od toho v Dílí na nic nehraje. Klimatizaci tu ještě neznají a místo kovu a skla jsou stěny z tmavého oprýskaného dřeva, stejně jako schodiště do prvního patra. Čekáme na Markův baťoh a mezitím nás oslovuje Neil a Amanda z Austrálie. Potkali jsme je už v Bangkoku na indické ambasádě. Bereme společného taxíka na Sudder road, o které se Lonely Planet zmiňuje jako o batůžkářské ulici. Je vzdálená zhruba 18 km a taxík nás dohromady stojí 235 rupií.

Trošku jsem se bála mého druhého „prvního“ dojmu z Indie. Před půl rokem v Dílí to pro mě byl naprostý šok. Během jízdy taxíkem mě ale nic podobného nezasáhlo. Z okýnka žlutého starodávného autíčka spokojeně sleduju ten indický mumraj, rozpadlé koloniální budovy a mezi ně vtísněné palmy.

Vystupujeme na začátku Sudder road, která dokonce nese i svoje označení. Na to nejsme v Indii moc zvyklí. Taxikář nás posílá do nějakých hotelů, my s Markem však jdeme hledat Armádu spásy, nechceme totiž v ceně hotelu platit taxikářovu komisi. Dokola se na nás jako vosy na med stahují naháněči a nabízí nám svoji indickou angličtinou „very big cheap room“. Od hloučku Francouzek se dozvídáme, že Armáda spásy již nefunguje. Posílají nás zpět na začátek ulice, tam že prý jsou tři slušné hotely.

Smlouváme, majitel hotelu Paragon si je však nejspíš jist stálým přílivem turistů, takže nejde s cenou dolů. Nakonec bereme pokoj s koupelnou za 350 rupií. Hotel je umístěný v krásné koloniálním  domě, na kterém se však již podepsal zub času. Vypadá jako honosné sídlo dvacet let používané squattery či jinými nepřizpůsobivými skupinami.  Omítka se oprýskává úplně všude, na stěnách, oknech, barevných okenicích. Zdi pokoje jsou pomalované – od znaku koloběhu života, nám spíš známého hákového kříže, přes různé postavičky až ke vzkazům a bonmotům od minulých návštěvníků. Koupelnu sdílíme s rodinkou skákavých a létajících brouků. S láskou vzpomínám na šváby, ti alespoň neskákali.

Jdeme se najíst. Hledáme příhodnou restauraci. V Indii máme rádi ty na střechách domů. Tady se však takové asi nevedou. Prodíráme se zástupy lidí a já se v duchu ptám sama sebe, kam to vlastně všichni jdou. Pánové jsou oblečeni většinou do zvonových kalhot, do nichž je zastrčena košile s límečkem. Ta má někdy i sněhově bílou barvu a já nechápu, jak je to v tomhletom nepořádku vůbec možné. Křičí na nás rikšáci a v rukou jim cinkají velké rolničky. Jako jízdní pohon nepoužívají ani motorku ani kolo. Celý vozík i s jejich pasažéry táhnou pomocí vlastního těla, zavlečeného do rikši. Je neuvěřitelné, jakou musí mít tihle scvrklí pánové sílu. Jejich váha nemůže být vyšší než 60 kilo. V hlavě si počítám kolika násobek svojí hmotnosti asi tak dennodenně táhnou. Každý den a celý život.

My jdeme zatím po svých. Začínám si zase zvykat na hladové pohledy indických mužů. V Thajsku chlapi balili spíš Marka. Procházíme kolem nejrůznějších stánků a krámků. Muži oblečení pouze v lungí tu ustrkávají čaj. Klábosí o životě, drbou se na břiše a často také ještě o kousek níž. Vedle u stánku stojí velká fronta. Připravují tu maso/vejce/zeleninu, vše zabalené v předem nahřáté placce. Takový malý kebab. To je pro nás v Indii novinka. Na ulicích si všímáme nádherných koloniálních staveb, mě se i polorozpadlé a oprýskané hrozně líbí. Marek říká, že tu Indům spadnou na hlavu. Některé z nich se dokonce i opravují. Místo železa je však lešení z bambusových tyčí!

Vracíme se do hospody poblíž našeho hotelu. Nakonec jsme udělali dobře, patří jednomu manželskému páru Sikhů, což je pro nás vždy záruka kvality. Na zdech tu visí obraz Zlatého chrámu a malované napodobeniny nějakých svatých, zřejmě sikhských Guru. S Markem vzpomínáme na naši návštěvu Amritsaru a pouštíme se do prvního indického jídla.

Posilnění vyrážíme zase do ulic koupit indickou sim kartu. Bez ní si totiž nemůžeme rezervovat indické vlaky přes internet, což se nám při minulé návštěvě ukázalo jako velmi praktické a časově nenákladné řešení. V krámku jsme si ji chtěli koupit již odpoledne, ale bylo zapotřebí pasu. Ten je tu vyžadován skoro při každé menší obchodní transakci, například i v internetové kavárně. Indové milují zapisování údajů do tlustých časem zažloutlých knih. Klučina skočí okopírovat náš pas někam za roh a my vyplňujeme kolonky ve formuláři. Je zapotřebí 4 podpisů:) Celý proces s aktivací simky trvá asi hodinu. Stojí 100 rupií a máme přednabitý kredit 40 rupií.

Večer se bavíme s jedním Francouzem, který bydlí ve vedlejším pokoji. Je silně věřící a je členem Františkánů. Do Kalkaty přijel na šest týdnů. Cestování ho nezajímá, zkoumá tu prý chudobu. Mluví o Matce Tereze, která tu v Kalkatě řadu let působila. Mluví dost nesrozumitelnou angličtinou, což je možná jeden z důvodů, proč jsme jeho postoj, působení v tomhle městě a náhled na život moc nepochopili.

Před spaním Marek vybíjí brouky, já mu asistuju křikem a úskoky ze strany na stranu. Je to odvážný muž!

19/6/2012

Ráno se jdeme nasnídat zase k Sikhům, dáváme si dvě paranthy a masala čaj. V internetové kavárně strávíme asi dvě hodiny. Potvrzovací kód z rezervačního webu indických železnic nám sice přijde na nové indické číslo, nikoliv však na českou emailovou adresu seznam. Jelikož indické číslo nemůžeme použít při další registraci s jinými údaji, nezbývá nic jiného než si koupit další sim kartu. Celý proces se opakuje podobně jako včera. Majitel kavárny vidí, že jsme trošku v úzkých, tak nám pohotově nabízí rezervaci vlaku přes jeho „turistickou kancelář“. Když pochopí, že nemáme v plánu platit 300 rupií navíc, změní svoje chování a už tak příjemný není. Konečně tiskneme jízdenku, po takovémhle úsilí by se dala vyvažovat zlatem.

Chvílemi poprchává, jdeme se projít a koupit nějaké nezbytnosti jako je třeba repelent. Procházíme kolem tržiště. Jestli jsou odpoledne indické ulice plné, v podvečer jsou narvané k prasknutí. S Markem jsme již vzdali chodit vedle sebe, držíme se společně, avšak jeden za druhým. Na ulici pro dva chodce není místo. Vyhýbáme se proudu proti kolemjdoucím, za námi troubí kolony aut a žlutých taxíků, kteří chtějí projet. Prodavači ze stánků nás oslovují klasickým „hello my friend“ a nabízí své zboží. A navzdory tomu všemu tu jsou lidé, kteří jsou schopní, na chodnících a opření o zdi budov, usnout. Jedinou věc tu postrádám. Chybí tu vyhublé posvátné krávy!

V malinkaté lékárně stojí za pultem ve tvaru U asi osm magistrů. Před pultem je doplňuje ještě několik mladíků, kteří si sem přišla jen tak na kus řeči. Chlapi tu prostě pořád tlachají. Lékárník nám repelent předvede a ukáže, jak jej správně používat. Ptá se, odkud jsme, a s Markem si povídá o mistrovství ve fotbalu.

Večer se bavíme s Amandou a Neilem, cestují již několik let v kuse. Společně si notujeme o místech, které jsme navštívili. Zítra si projdeme zajímavé monumenty v Kalkatě a večer si vydáváme na cestu směr Darjeeling!