Thajsko, země úsměvů, pálivého curry a krásných pláží

Thajsko (30.10. - 9.11.2011)

Z malajského ostrova Langkawi jsme si koupili lístek na přímý trajekt na ostrov Koh Lipe, který se nachází již na thajském území. Cestou k lodi jsme museli projít celní kontrolou a měli jsme možnost udělat poslední nákup v duty free zóně, která byla ostatně na celém ostrově Langkawi. Cesta trvala zhruba 2,5 hodiny. Loď byla opět klimatizovaná, takže jsem z baťohu zase vytahovala deku na zahřátí. Na thajskou pevninu nás z trajektu převezla menší lodička, jelikož tu nebylo žádné molo. První pohled na pláž nás uchvátil. Byla tu snad ještě průzračnější voda než na Perhentian Islands (Malajsie) a písek byl nádherně bílý. Společně s dalšíma turisty jsme byli „nahnáni“ k domečku, který představoval celnici. Odevzdali jsme pasy a čekali asi 10 minut na vyřízení. Když jsme přišli na řadu, celníci se divili, jaktože nemáme vízum. Začali jsme jim vysvětlovat, že od srpna 2011 čeští turisté do Thajska vízum nepotřebují. Nevěřícně se na nás podívali a řekli, že to ověří, ať ještě počkáme. Po dalších pár minutách nám vrací pas s razítkem a se slovy, že máme štěstí.

Na ostrově je jediná zpevněná cesta a má dokonce i své jméno. Walking street. Celá je lemovaná restauracemi a obchůdky s oblečením či bižuterií. My chceme dojít až na pláž, která se jmenuje sunrise beach, ta by měla být prý nejkrásnější. Jdeme až nakonec Walking street a nacházíme první bambusové „huty“. Markovi se ale nezdají, tak jdeme po pláži dál. Míjíme další chatky, které pronajímá první „ladyboy“, kterého v Thajsku potkáváme. Na ostrově jich tu je celkem dost a veřejností jsou přijímáni(y) víc než tolerantně. Po pár dalších minutách docházíme k dalším hutům, u kterých je i bar a restaurace. Přesně něco takového jsme si představovali. A hlavně nikde ani živáčka. Jdeme se zeptat na cenu ubytování. Teď – mimo sezónu- stojí jeden hut 400 Bhatů. Za dva dny však začíná sezóna a ceny hutů se zvýší. Bereme ho zatím na dva dny, i když je nám jasné, že se odsud jen tak lehce odjíždět nebude a jdeme se vykoupat a najíst.

Celý resort patří 35tileté Thajce Erwan a ještě nějakému člověku na pevnině. Toho jsme nikdy neviděli. Erwan na svůj věk rozhodně nevypadá, typla bych jí tak 25. Každý den nás oslní hned v několika svých modelech a má vždy úsměv na rtech. V baru jí pomáhá ještě jedna Thajka – nechává si říkat Rainbow a pak ještě jedna Maročanka, která na ostrově žije se svým přítelem. Nezapomenutelnou součástí resortu jsou psi, kteří tu neustále pobíhají. My jsme si nejvíce oblíbili rezavého Pancaka a pak bíglíčka, který byl neuvěřitelně obtloustlý a nemohl skoro ani běhat.  Jak jsme se později shodli se všemi cestovateli, které jsme na ostrově potkali, tento resort byl opravdu nejkrásnější. Pláž tu byla nádherná s bílým pískem, nikde žádné odpadky. Moře bylo průzračné a při soumraku bylo krásně klidné, takže se v něm dalo plavat až k bójkám. Na obzoru jsme pozorovali vyčnívající malé ostrůvky, většinou zalesněné či skalnaté. Ráj na zemi.

První dny jsme byli v resortu skoro sami, čím však přibývalo dnů, přibývalo i turistů.  My jsme na ostrově nakonec neplánovaně zůstali skoro týden. Za prvé se nám tu moc líbilo.A za druhé jsme vlastně nevěděli, kam budou naše další kroky směřovat. Po záplavách v Bangkoku by pro nás bylo celkem obtížné sehnat barmské vízum, takže jsme začali uvažovat o jiné variantě. Nabízela se Kambodža s přejezdem z Thajska. Začali jsme číst průvodce, plánovat cestu a moc se těšit. Kambodža by byla dobrou náhradou za Barmu. Naneštěstí jsme však zjistili, že situace v Kambodži je ještě vážnější než v Bangkoku. Tři čtvrtiny země jsou pod vodou, zemí se šíří epidemie malárie a horečky dengue. Tak tam taky ne. Nakonec jsme se rozhodli pro dřívější odlet na Nový Zéland a tím ušetření peněz na návštěvu nějakého ostrova v Polynésii.

Po Koh Lipe jsme měli naplánovaný ostrov Koh Tarutao. Tento zapomenutý ostrov, celý pod správou národního parku, nebyl zmíněn ani v našem vydání Lonely Planetu. Mimo sezónu se k němu turisté nedostanou, lodě tu vůbec nezastavují a ani se tu nedá sehnat ubytování. My měli štěstí, sezóna ještě nezačala, ale paní v cestovní kanceláři nám slíbila, že loď jedoucí na pevninu nás tam prý vysadí. Okey. Teď ještě najít správnou loď na Pataya beach, jelikož ráno na pevninu odjíždí spousta lodí. Na ostrově nám přijde, že vystupujeme jako jediní. Zaplatíme ještě pánovi na molu vstupné do národního parku a jdeme se kouknout po ubytování. Přivítá nás něco jako mrtvé město. Ve velkém komplexu, kde nechybí nemocnice či knihovna, nepotkáváme jediného člověka. Až teprve v restauraci – jediné na ostrově – se dáváme do řeči s jedním domorodcem. Posílá nás do kanceláře národního parku, tam však také nikdo není. Tak se jdeme alespoň najíst, od rána jsme nic nejedli. Nabídka je však omezená. K snídani nám nabízí několik variant pálivého curry či omeletu s rýží. Beru omeletu, Marek curry. Marek se jde ještě jednou podívat do „officu“ a vrací se s dvouma Francouzama. Ti už ubytovaní jsou, v bungalowu za 800 Bhatů. Prý je to však jediné ubytování na ostrově. Jinak Francouzi jsou hrozně milí a samozřejmě distingování. Hrozně je šokovalo, že restaurace zavírá již v půl sedmé. To oni prý tak brzy nevečeří, raději si jídlo nechají zabalit. Popřáli jsme si navzájem pěkný den a my jsme se šli ubytovat. Paní z kanceláře totiž kvůli nám přijela znovu.

Ubytování bylo pěkné (ještě aby ne za tu cenu) a velice prostorné. Po týdnu na matraci jsme měli postel a po třech měsících jsem viděla peřinu. Druhým východem jsme to měli jen pár kroků na pláž. Šli jsme se vykoupat. Všude byl neuvěřitelný klid a ticho. Byli jsme unavení, ale přemohli jsme se na menší výlet na kopec, z kterého měl být nádherný výhled na celý ostrov. Cestou jsme potkali Francouze nadšené z pobíhajících opic. Vzpomněli jsme si na drzé opice v Indii a jejich nadšení jsme moc nesdíleli. Bylo dusno, cesta vedla příkře do kopce po kamenných schodech pralesem. Na vrcholu byl pěkný výhled, bohužel však byl opar. Prohlíželi jsme si ostrov z výšky, vypadal úplně jinak než Koh Lipe. Skoro žádné palmy, kolem moře rostly jehličnaté stromy. Skoro jako v mírném pásu. Na ostrově vedli dva treky, jeden k zátoce, kde kladou vejce velké karety a druhý k vodopádům. Oba dva však byly dost dlouhé, trvaly by celý den a do večera bychom se nestihli vrátit.

Večer jsme si užívali samotu a ticho na pláži. Po spočtení naší hotovosti jsme rozhodli, že na ostrově bohužel další den zůstat nemůžeme. Při výměně peněz na Koh Lipe jsme nepočítali s tak nákladným ubytováním a poplatkem za národní park.

Další den ráno jsme se nechali odvézt lodí na pevninu do městečka Pak Bara. Odtud jsme pokračovali minibusem do většího města Hatyai. Tady jsme neměly žádné velké cestovatelské úmysly, většinu času jsme strávili v obchodních domech, kde jsme si koupili nějaké nezbytnosti, které budeme potřebovat na Zéland. Například nové boty Converse:)

Obchodní domy jsou v Thajsku obrovské. Jednotlivé značky nemají svoje vlastní obchody, ale pouze jednotlivá oddělení ve velkých „mallech“. Jevilo se mi to jako velice praktické, v kabince tak můžete zkoušet oblečení dvou značek a nemusíte měnit obchod. Jako velice příjemné se mi jevily taky ceny, jelikož po přepočtu byly tak třetinové co u nás.

Naší poslední asijskou destinací je Kuala Lumpur, kde máme naplánované tři dny. V neděli ráno odlétáme na Zéland. Takže příští zprávy až z jižní polokoule.