Pod ochrannymi kridly Sikhu

A další pozdrav k vám míří z Amritsaru. Cesta sem byla opět zážitkem. Z McLeod Ganju jsme si museli vzít taxík do blízké Dharamsali. Byla to dodávka ve které se cestuje stylem čím víc lidí se sem nacpe, tím líp. Na lavičkách pro dva jsme seděli tři a baťohy jsme měli na střeše a jen doufali, že je cestou nevytratíme. Řidič měl na palubní desce vylepené všechny svaté a pak ještě nějakou modlitbu zarámovanou růžovým celofánem.  Zastavovalo se, kde ostatní potřebovali, my jsme jeli až na konečnou, na autobusové nádraží. Tady jsme potřebovali najít autobus do Pathankotu, kde budeme přestupovat na autobus do Amritsaru. Ani jsme nemuseli vyčkat frontu u okýnka s informacemi, jeden pán si nás odchytl, s tím, že nám ukázal odkud autobus pojede a kdy. Paráda. O půl dvanácté jsme nastoupili, sedli jsme si na lavičku pro tři. Na střeše byli přivázané pneumatiky a my byli jen rádi, že tam není místo pro naše baťohy. Ty jsme si dali mezi nás. Autobus taky neměl pevné zastávky. Byl tu řidič a průvodčí, ten vybíral peníze a vždycky řidiči zapískal, když někdo chtěl vystupovat. Cestovali s náma jenom místňáci. Paní s mimčem, rodinky či jen jednotlivci. Těsně před cílovou stanicí se nám porouchalo jedno kolo. Nejspíše jsme nepíchli,  jelikož po krátké kontrole jsme jeli dál. Avšak za velmi prapodivných zvuků a asi desetikilometrovou rychlostí. Tam to byl fofr, autobus nám jel za pár minut, tak ještě nakoupit pití a skočit si na záchod. Do Amritsaru s námi cestovalo hodně lidí, podle turbanů jsme pochopili, že jedeme správným směrem. Řidič nesundal ruku z klaksonu a jel hodně divoce.

V Amritsaru jsme se chtěli ubytovat přímo v Golden templu, pro poutníky a cestovatelé je tu nocleh zadarmo. Šli jsme to obhlídnout. Jenže, žádná  postel nebyla volná, jediná možnost byla si rozestlat na zemi. Marek o tom přemýšlel, já byla spíš pro Guest house. Moje úpěnlivé prosby byly vyslyšeny. Guest house pár kroků od Golden templu se jen nabízel, i za dá se říct rozumnou cenu. Dostali jsme pokoj č. 5, po pár chvílích nám však nabídli „lepší“pokoj, prý na pokoji č. 5 nefunguje sprcha... Takže jsme šli do „lepšího“ pokoje, s mravenci - někdy i na posteli, bez sprchy – jsou tu jen dva kohoutky, ale tak je to tu skoro všude,  a trošku tu jde cítit plíseň. Ale co, já byla šťastná za čtyři stěny.

Ráno jsme vyrazili vyměnit peníze a pak hurá do Golden templu. Viděla jsem fotky na internetu i pohlednice, ale to, co jsem uviděla ve skutečnosti, mi vyrazilo dech. Nádhera. Všude jen mramor, uprostřed vodní hladiny se ve slunečních paprscích skví Golden temple. Sikhové tu provádí očistné koupele stejně jako hinduisté v Ganze. Ale  všechno je tu tak čisté, bílé, že bych do vody skočila taky. Prošli jsme čtvercový půdorys a došli k mostku, který vede ke zlatému chrámu. Sikhové drželi v rukou listy s nějakým jídlem. Prý pro obětování jejich Guru. Guru není zhmotnělý, jak jsme se později dozvěděli, nyní je to pro sikhy kniha, která je uložená právě v Golden templu. V chrámu jsme také zjistili, že hudba, která se tu rozléhá v celém areálu, není nahraná, ale že je naživo hraná hudebníky. Anglický překlad modliteb si dokonce můžete přečíst na digitální tabuli!

Po prohlídce jsme se uvelebili v jednom podloubí a pozorovali ostatní. Sikhové jsou na rozdíl od ostatních Indů o hodně vyšší, statnější a někdy mají i bříško. Nosí plnovous a u pasu dýku.  Ale co mě nejvíc uchvátilo, jsou jejich oči. Odvážné, bystré, statečné. Většina z nich umí anglicky a ti co jen málo, se nás stejně zeptají, odkud jsme a jak se nám tu líbí. Turbany nosí pečlivě zamotané, na barvě prý nezáleží. K vidění je i růžová, řekla bych, že je dokonce i nejoblíbenější. Ale hlavně, všichni se na nás zase usmívají a nabízí pomoc, kdykoliv jen budeme potřebovat!

Jdeme se kouknout do místní vývařovny, ve které je jídlo pro všechny zadarmo. Je otevřená 24 hodin nepřetržitě! Dostaneme do rukou tác a misku na vodu a jdeme za ostatníma do velké místnosti. Tady asi v deseti dlouhých řadách sedí muži, ženy, děti na turka, před sebou nachystanou misku a tác. Kolem chodí muži s velkýma naběračkama a kýbly s jídlem  a každému dávají na talíř. Chce to cvik, se z takové výšky trefit, říkám si. Další pán s obrovskou konví zase nalívá vodu. Dostáváme čočku, kari omáčku, hodně sladký jogurt a pak chapati. Až na jogurt všechno výborné. Marek si pochvíli stěžuje na turecký sed, není zvyklý takhle sedět na rozdíl od místňáků. Skoro vše snědeno, kam ale teď s tím zbytkem? Jdeme zase za ostatníma, ke dvěma mužům, ti nám berou táci z ruky a podávají ostatním, až nakonec skončí mezi ostatním špinavým nádobím. Kousek dál se všechno nádobí myje, na druhé straně zas sedí v hloučku lidé a loupou česnek nebo cibuli. Kdo to všechno platí, říkáme si? Tady opravdu funguje taková dobrovolnost? Lidé tu sami od sebe uklízí, vaří, umývají talíře? Neskutečné.

Rozhodli jsme se jet na slavnostní uzavírání indicko-pákistánské hranice dnes. Ať máme zítra čas si trochu odpočinout před dlouhou cestou do Varanasí. Jedeme velkým taxíkem - dodávkou společně s dalšíma Indama. S jedním se hned začínáme bavit, umí trošku anglicky a po chvíli nás zve k sobě domů do Dharamsali. Ani na podesáté, když mu říkáme, že jsme se z Dharamsali zrovna vrátili, naši odpověď nechápe a umíněně nás zve dál.  Na hranice se prý jezdí dívat často. Řidič je zároveň náháneč a chvíli trvá než vyjedeme, musí se zaplnit celé auto. Kolem 4 odpoledne vyrážíme. Na hranice je to kolem 30km, tak si vychutnáváme jízdu na předním sedadle. Jen co vylezeme z auta, kluci už za náma běží. Prý jestli nechceme za pět rupií indickou vlaječku, mno přece abychom mohli fandit! Jdeme dál, tam nám zas nabízí DVD se záznamem celé té estrády. U první kontroly je problém, jelikož nesmím mít obal na foťák, je to pro ně taška. Tak se musím vrátit zpátky k autu. Celkově jsou kontroly asi 4, paní chce vidět i můj moneybelt pod kalhotama. Ukazujeme pasy, protože jsme turisti, máme speciální VIP tribunu jen pro bílé. Dosedáme a show může začít. Ženy a muži tu před námi pobíhají s indickou vlajkou na rameni, na tribunách davy skandují. Je tu i speaker, aby dav trošku hecnul. Poté začínají indické ženy tancovat v kroužku, po chvíli se k nim přidají i izraelské turistky. Tribunama zní asi něco v tom smyslu, že Indie je nejlepší, nevím. Pak je tu přehlídka pohraniční stráže, oblečené v nádherné červené uniformě. Co chvíli se něco podobného ozve z pákistánské strany. Ta je, co se týče účasti trošku skromnější, vidím většinou jen muže. Kolem sedmé je slavnostní zavírání hranic ukončeno, stahuje se a odnáší vlajka. Show skončila, ale zítra může zase znovu kolem páté začít. Indové se tím baví jak na fotbalovém zápase. My se tomu pousmíváme. Zajímávé, říkáme.

V Amritsaru jdem na večeři do naší oblíbené hospody, teda jediné, kterou jsme tu navštívili. Jídelní lístek tu není, na výběr máme zrovna to, co se vaří v obrovských hrncích. Je tu jeden skvělý pán, Markovi pořád říká sir a mě madame. Ptáme se, jestli je tu nějaký obchod s alkoholem. Prý jen asi kilometr vzdálený, ať si vezmem rikšu, radí. S rikšákama je to těžké, rozumí konkrétním turistickým cílům, ale když chcete obchod s alkoholem, nerozumí. Na pomoc nám přichází Sikhové. Domlouvají to s rikšákem a nám říkají, že se nemáme čeho bát, ať vyrazíme. V obchodě pracují tři kluci, vybíráme jeden rum. Oni na to 360 rupií – na obalu bylo přitom napsáno nějakých 160. Chvíli se hádáme. Jeden Sikh se nás zastává, ale co naplat, v Indii si každý může nastavit ceny sám. Vybíráme levnější rum, opět s přirážkou asi 70 rupií a odcházíme.

V hotelu na nás čeká překvápko. Pán nás chce opět přemístit do pokoje č. 5. Prý je lepší než ten náš současný, přestěhovat se prý můžem ihned. Na otázku proč a jak je možné, že včera byl pro něho lepší pokoj č. 11, nám nedokáže, nebo nejspíš nechce odpovědět. Je nám to celé divné. Nevíme, jestli je to absurdní po indickém stylu, kdy se nemůžete ničemu divit. Anebo jestli v tom není nějaký větší háček. K údivu pana recepčního si pro jistotu necháváme pokoj s mravenci. I takováhle je Indie, absurdní, krásná, nevyzpytatelná!