Na velbloudím hrbu ze zlatého mesta až k pákistánským hranicím

Jaiselmer

18.9. 2011

Při cestě do Jaiselmeru jsme měli mezi vlakama prodlevu asi pět hodin v Jodhpuru. Rozhodli jsme se zajít na večeři a pak na internet. Bylo dusno a teplo, tak jsme hledali nějakou „roof top“ restauraci. Jediná, kterou jsme našli, byla na střeše hotelu asi v 6 patře. Vyšli jsme na terasu, kde zrovna asi skončil nějaký raut. Číšníci tu sklízeli stoly, nikde ani živáčka. Kochali jsme se krásným výhledem na osvětlený palác a trochu trnuli, než nám donesli jídelní lístky, nad cenami jídla. Ceny byly naštěstí příjemné, stejně jako později přinesené jídlo. Mezitím se na terase rozjížděla zábava coby pouštění hudby mladýma indickýma klukama, ale to už jsme šli hledat internet. Procházeli jsme večerními ulicemi. Šli jsme raději po silnici, neboť na chodníku se právě na novinách ukládalo ke spánku několik místních. Internet byl všude zavřený, tak jsme si rozhodli dát něco k pití v místní vývařovně. Majitel hned začal vyhazovat štamgasty z jejich míst, abychom si mohli sednout. Pro moji vodu museli skočit do obchodu. Marek chtěl čaj, ten tu však taky nedělali. Zjistili jsme to až, když nám ho nesl pán z hospody odnaproti. Majitel si mezitím k nám přisunul židli a povídal si s námi. Anglicky se prý naučil jen od turistů. Občas mu tedy bylo celkem složité porozumět. Vyprávěl nám, jak každé ráno otvírá hospodu v 8 ráno a ve 2 ráno ji zavírá. Šest dní v týdnu. Je prý ale šťastný, jeho velkým hobby je sledování kriketu, asi jako každého Inda. Mluvil o svých dětech a učil nás pár slov v hindů. Když jsme byli na odchodu přichomítl se k nám jeden klučina. Prý taky jede do Jaiselmeru a jen tak náhodou jeho bratr vlastní v Jaiselmeru hotel. Nabídka „deluxe double roomu“ za 150 plus odvoz z nádraží zadarmo zněla dobře, ta jsme si plácli.

Vlak na nádraží přijížděl zhruba s ¾ hodinovým předstihem. Indové však začli šílet, cpali se do vlaku, předháněli se a pokřikovali na sebe. „Sleeper class“ se otvíral asi o deset minut později, tak jsme v klidu počkali a pozorovali s úsměvem situaci okolo. Lidi se nepřestali hádat ani ve vlaku. Nejspíš na jízdence nedokážou přečíst svoje správné místo. Smír většinou přinesl až průvodčí. Kolem šesté ráno jsme se ještě za tmy nechali jeepem odvézt k hotelu. Pokoj vypadal čistě, jak bylo slíbeno, tak jsme šli spát.

19.9.2011

Na snídani se seznamujeme s moc příjemným klukem z JAR. Jmenuje se Monet. Vypráví nám o cestování po Africe. Doporučuje pro začátek Zimbabwe, které je prý bezpečné a pro cestování snadné. Taky o vládě, kriminalitě a násilí v JAR. Prý by se nejraději vrátil do období světového šampionátu, kdy byl na jeden měsíc pokoj od všech únosů a vražd. Do Jaiselmeru přijel také dnes ráno a zítra odjíždí na 3 denní safari. Jdeme se tedy také domluvit. Majitel hotelu prve mluví v nepřijatelných cifrám, nakonec se s ním domlouváme na poloviční ceně. Jen nechápeme, proč se nás potom ptá, jestli kouříme hašiš nebo opium.

Městu Jaiselmer se přezdívá zlaté město. Nad městem se tyčí obrovská pevnost, za jejímiž hradbami najdeme úzké uličky a domky. Domy tu jsou postavené z pískovce a mají krásnou žlutou barvu.  V ulicích je cítit žár a slunce je tu tak ostré, že pokrývka hlavy a sluneční brýle jsou nezbytností. Na balkoncích a oknech jsou z pískovce vytvořené nádherné ornamenty. V průchodech a na ulicích jsme potkali tolik krav, že někdy bylo dost náročné vůbec projít. Až na několik pokřikujících prodavačů tu však byl nádherný klid.

Na večeři jdeme do první restaurace, která se nám namane. S úsměvem nás vítá hubený chlapík a vede nás po schodech nahoru. Je tu prázdno, vybíráme prominentní místo ve výklenku, odkud je nádherný výhled na zlatavé střechy domů. Sedí se tu jen na polštářích na zemi. S chlapíkem se hned dáme do řeči, jmenuje se Akku Kuku a v restauraci pracuje už tři roky. Mimo to ještě vyučuje jógu a dělá akupresuru. To ho naučil jeho dědeček. Markovi se směje za jeho šátek na hlavě a snaží se mu zavázat turban. To však moc nejde, šátek je krátký. Na turban musí mít délku alespoň pět metrů, povídá. On sám má doma jeden takový, oranžový. Zajímáme se o akupresuru a já se mu svěřuji se svými zažívacími problémy. Prý je během chvíle vyřeší a zítra už bude vše v pořádku. K večeři mi donese rýži s kuminem, což je takové koření. Po pár lžících se mi z toho dělá zle, ale co naplat, když mi to pomůže. Po 25 minutách mě zavede do vedlejší místnosti, kde si lehám na postel. Začíná mi tisknout tlakové body nejdříve na dlaních a chodidlech a potom na břiše. Nakonec mi přejíždí rukama po břiše, což je po chvíli dost nepříjemné. Říká mi, že jsem měla posunuté dvě ze tří žil. On že to všechno spravil, a že zítra mi bude dobře. Uvidíme. Večer jdeme ještě na internet. Stavíme se u chlápka, který na ulici vyřvával, že má internet za 10 rupií. Zavede nás k sobě do kanceláře a my zjišťujeme, že „pronajímá“ svůj osobní laptop. Po zhruba hodině přestane jít proud, což je v Indii dost běžné, tak odcházíme do hotelu.

20.9.2011

Ráno se sbalíme a odjíždíme jeepem asi 70 km západně od Jaiselmeru. Tady na nás čekají dva kluci – David a Manu a 4 velbloudíci. Můj se jmenuje Bubla, tak mu říkám Bublaninka. Je nejmenší, jsou mu jen 4 roky, ostatní mají 6-8 let. Při dobrém zacházení se však velbloud dožívá až 28 let. Projíždíme pouštní krajinou. Jelikož je po monzunu, keříky se tu zelenají. Na strom se tu ale narazí jen zřídka. Marek a Monet si stěžují na nepohodlnou jízdu, všichni si však užíváme božského klidu a ticha. Na oběd zastavujeme pod několika stromy, průvodci připravují oběd a u toho si s nimi povídáme. Tuhle práci dělají po většinu roku, od podzimu do jara a dostávají za ni pravidelný příjem 2000rupií měsíčně, plus nějaké tipy od turistů. Během léta je však na poušti příliš teplo, turisté na safari nejezdí, to pak musí pracovat na skále a rozbíjet kámen. Za 12hodinou směnu si tak vydělají pouhých 80 rupií denně. Oba dva živí celou svoji rodinu a sní o tom, že si jednoho dne koupí velblouda. Pak už se prý bude vydělávat snáze. Velbloud však stojí nějakých 15-22 000rupií.

Po obědě jsme čekali na velbloudy. Moje Bublanina si zranila nohu o kámen a nebyla zrovna spokojená. Jako nejmladší velbloud neuměla moc chodit v karavaně a pořád si šla vlastní cestou. Přicházeli jsme k písečným dunám, které se měli stát dnes v noci naším útočištěm. S Markem jsme natáhli mosquitiéru. Kluci ji viděli prvně v životě a ptali se na cenu. V Indii by ji prý stejně nesehnali tak kvalitní, říkají. Sedíme na dekách, srkáme čaj a Monet nám ukazuje fotky z pouště v Namibii a pak z afrických safari. Jeden z kluků - Many byl moc překvapený, když viděl nosorožce, takové zvíře ještě nikdy neviděl. Když přišla na řadu fotka zebry, ptal se, jestli jí lidi. Taky pořád nechápal, že má Monet bílou kůži, když je Afričan. Pak nám Many vyprávěl o životě na poušti. Průvodce dělá již od svých 10ti let. Poušť je jeho domovem, neztratí se tu ani za světla, ani za tmy. Jediné větší město, které navštívil je Jaiselmer. Práce na poušti moc není. Farmaření je těžké, jelikož nikdy nevíte, jak silný monzun přijde. Společně se svojí rodinou žije v domě postaveném načerno na státním pozemku. Je jen otázkou času, jak dlouho to bude vláda tolerovat a ignorovat. Anglicky se Many naučil od turistů, nikdy nechodil do školy, neumí číst ani psát. Společně s Davidem se zajímali o Českou republiku. Ptali se, jestli u nás žijí velbloudi. Taky byli zvědaví na plat a ceny v ČR, byli to pro ně neuvěřitelné sumy a vše přepočítávali na velbloudy. Kolem desáté jsme šli spát. Hvězdy a mléčná nádherně svítili, musím se přiznat, že tolik jsem jich v životě ještě neviděla.

21.9.2011

Východ slunce nás neprobudí, je pod mrakem. Snídaně je opět výborná, na poušti mi chutná mnohem víc než ve městě. Každopádně tak, jak Akku sliboval, všechny problémy jsou pryč. Zpátky je nejspíš i chuť k jídlu. Průvodci ještě odmosquitovávají velbloudy – rozdělají oheň a zvířata naženou do dýmu. Nasedáme na velbloudy, všechny nás bolí stehna a zadek. A co teprve, když dají kluci velbloudům pokyn k běhu! Po pár hodinách zastavujeme ve vesnici, kde žije Many. Okamžitě se na nás slítnou všechny děti a chtějí propisku, žvýkačku či bonbon. V horším případě ukazují na naše hodinky, náramek či prstýnek a ptají se s prosebným výrazem „me?“ Manyho maminka nás zve k sobě na čaj. V hliněném domku je velmi čisto a uklizeno. Na čaj přijde i Manyho sestra a další bratři. Sestra nám ještě ukazuje náramky, které vyrábí a asi očekává, že o ně budeme mít asi zájem. Bohužel jsou moc škaredé, tak si je ani ze slušnosti nekoupíme. Nasedáme zpátky na velbloudy. Monet se rozhoduje, že další den safari vynechává, už by to prý nevydržel. Posledních pár kilometrů jde dokonce pěšky. Na obědové zastávce jsme šťastní, že je to všechno za náma. Dáváme si skvělý oběd, přichází pasáček koz a ovcí. Ty svými zvonečky krásně zvoní.

Kolem třetí hodiny odpoledne pro nás přijíždí jeep. Odváží nás zpátky do města. Na večeři jdem zase za Akku do jeho nádherné restaurace, bereme i Moneta. Chtěl by pomoci se svými bolavými zády. Já chci zase poděkovat za vyléčení.