Na chai u jeho Svatosti

Zdravíme z Dharamsali, teda respektive z městečka Mc Leod Ganj, ze sídla Dalajlámy a exilové tibetské vlády. Cesta sem byla velice dobrodružná, ale každopádně stála za to. 

Lístky na autobus jsme si kupovali na internetu přes turistickou kancelář Himachal Pradesh. Autobusem jsme byli příjemně překvapeni, byl hodně prostorný, vybaven větráčky a posuvnými okýnky, díky kterým jsme měli okolí silnice jako na dlani. Spolu s námi jelo jen několik málo spolucestujících. Australanka, která jela do Dharamsali na 3 měsíce za svým kamarádem, pak jeden starší místní pán a jedna další slečna. O té jsme si mysleli, že je cizinka, ale pak s řidiči plynule mluvila v Hindů. Na další zastávce přibyla ještě tibetská rodinka a další Evropan, typovali jsme slovanského původu. 

Cesta až do společné večeře probíhala perfektně. Trvalo asi hodinu a půl než jsme se vymotali z nejširšího centra Dilí, projížděli jsme kolem luxusních čtvrtí, ale taky kolem slumů, hald odpadků a nejrůznějších továren. Tibetské paní jízda očividně nesvědčila a začala se podezřele naklánět z okýnka, které bylo v mé bezprostřední blízkosti. Proto jsem na chvíli své místo raději vyměnila. Občas jsme projížděli nějakým městem, jinak byla silnice lemovaná indickými „motoresty“ nebo jak to nazvat. Stánky s občerstvením a židle pod jednou plachtou.  Jezdí se tu vlevo, na což jsem si musela zvyknout hlavně při přecházení silnice. 

Po večeři, kdy jsme si s  Markem plánovali pěkně zdřímnout, si však řidič začal v jízdě opravdu libovat a šlápnul na to stylem jízdy brzda- plyn. Co chvíli jsme nadskakovali na svých sedadlech, procházet uličkou bylo jen pro odvážné. Přišla jsem si jak na nějaké rallye, kde jsou všechny výmoly a díry v silnici překážkou, které je potřeba překonat. Pak přišly ještě serpentiny do kopců a to teprve bylo dobrodrůžo. To vše samozřejmě za neustálého zvuku klaksonu a skřípění brzd. Držela jsem se na sedadle, co to šlo. Průběžně po třech hodinách jsme zastavovali u menších stánků na vynikající masalu, kde už o půl čtvrté začínali v obrovských hrncích kuchtit místní dobroty.

Za svítání jsme přijížděli do hor a já sledovala tu nádheru zdejších kopců, údolí a řek. Na nádraží na nás už čekala bandička naháněčů do těch „nejlepších“ hotelů, jak nám tvrdili. My si raději dali další masalu a vydali se do centra pěšky. Tam nás odchytl další klučina a sliboval za 250 rupií double room s teplou vodou a záchodem na pokoji. Sestoupili jsme zhruba 200 schodů do údolí, a já už začínala remcat, kam to zase jdeme. Nakonec nám ukázal pokoj s tím nejnádhernějším výhledem, který jsme si mohli přát. Teplá voda moc neteče, ale to sem mu za ten výhled odpustila.    

Další den jsme se vydali po strmých schodech z našeho hotelu do Punjabi Dhaba na snídani. Je to moc sympatická „restaurace“. Byli jsme tu na večeři i včera. Seděli jsme na terase, vychutnávali si zdejší výhled a Marek, co chvíli odskakoval od jídla fotit. Létali tu ptáci, mraky se převalovali po údolí. V plánu byl buddhistický komplex, kde má oficiální sídlo Dalajlama. Očekávali jsme nějaké obrovské chrámy, ale opak byl pravdou. V celém komplexu byli dvě svatyně, které byly olemovány buddhistickými mantrovými „mlýnky“. Otočením mlýnku o 360 stupňů má stejný význam jako odříkání mantry, která je na mlýnku napsána. Ve svatyních byla jak jinak obrovská socha Buddhy a pak ještě nějakého Guru a nějaké „paní“ s několika hlavama. 3lo o hinduistické symboly, které ale významně ovlivnily historii Tibetu. Mezi obětními dary byly i oplatky sugar free. V komplexu byly k zapůjčení takové dřevěné podložky, na kterých mohli buddhisté vykonávat svoje modlitby. Klekali si na kolena, lehali si na břicho odříkajíce mantry. V chrámu jsme potkávali Tibeťany, Indy a fotku po nás chtělo i pár Sikhů. Po prohlídce svatyní a vyfocení několika desítek fotek jsme se vydali do Muzea Tibetu, kde byla zdokumentována čínská invaze, následný tibetský odpor, exil či čínská snaha o asimilaci Tibeťanů. K dispozici byly anglické popisky, fotky, film, na mapě Tibetu jsem si uvědomila, jak velké území Tibet představuje. 

Jelikož začalo pršet, zašli jsme na masalu na jednu zastřešenou terasu. Byl tu nádherný výhled na okolní život. Pozorovali jsme respekt budící mnichy v červených hábitech, opice, které lezly po elektrickém vedení či tibetské ženy. Jsou hrozně krásné, oblečeny v jednoduchých dlouhých šatech s barevnou zástěrou a dlouhými spletenými vlasy do copů působí velmi elegantně a důstojně. Na fotkách v muzeu Tibetu jsem si všimla, že jejich styl oblékání se ani po 100 letech nezměnil. Během našeho posezení tři elektrikáři spravovali elektrické vedení, vypadali u té spleti drátů jako pat a mat, po půl hodině toho nechali a odešli. Jestli to spravili,se už asi nedozvíme.

Po cestě k hlavnímu náměstí jsme se zastavili ještě v jednom chrámu. Dalo se vyjít až na střechu, z které byl nádherný pohled do okolních ulic. Vevnitř byl zlatý Buddha a stěny byly jeden barevný ornament vedle druhého. Pán na štaflích tu zrovna pracoval na dalším, Marek si ho fotil a on se nám chlubil, že to tu všechno namaloval sám. Na hlavním náměstí jsme si u stánku koupili smažené dobroty. Na jedny oranžové a velice mastné jsme si zatím netroufli, jinak jsme ochutnali od každého něco.  Zabalili nám je do novinového papíru, tak tu balí skoro vše.

Vydali jsme se po značce odkazující k dalšímu chrámu. Silnice lemovaná stánky nás přivedla do dalšího malého městečka Bhagsu. Navštívili jsme Šivův chrám s obrovskou otevřenou tlamou a pokračovali jsme dále po cestě. Mysleli jsme si, že vede k vodopádu, který jsme viděli už zdálky. Po chvíli potkáváme Izraelce, s kterým jsme se bavili v Dili a on nám říká, že k vodopádu tudynedojdeme, cesta prý vede k Dharamkotu – pořád netušíme, co to je, neboť jsme tam nedošli, ale je tam prý krásný výhled po okolí. Cesta vedla strmě nahoru po kamenných schodech a já měla radost, že mi včera zmokly sandále a já si vzala pohorky. Míjeli jsme krásná stavení, kde ženy praly prádlo, pletly svetr nebo si jen tak povídaly. Působilo to hrozně idylicky. Stezka se několikrát rozdvojovala a nebyla dobře značená, tudíž jsme zabloudili. Marek navíc naznal, že bude během 10-15 min pršet a že bychom se měli vrátit. Mně se moc nechtělo, moc se mi tu líbilo, tak jsem ho aspoň přemluvila, abychom se ještě na pár chvil zastavili. Sledovali jsme jeden dům, kde na lavičce seděl dědeček, vedle něho se na bobku houpala babička. Mohlo jim být kolem 80ti, ale byli nádherní, krásně upravení. Tihle lidi musí být tak šťastní, říkali jsme si, těm nic neschází. Obecně nám tu přijde mnohem menší bída než v Dílí. Každý tu alespoň má střechu nad hlavou, nějakou tu kozu či kousek pole. Lidi se tu na nás také mnohem víc usmívají, respektive opětují nám úsměvy. 

Na večeři jsme zašli zase do naší oblíbené Punjabi Dhaba. Já si dala Malai kofta, která byla samozřejmě tisickrát víc pálivá než předchozí den a Marek si dal Chana Masala, něco speciálně moc pálivého. Na večer jsme si koupilii indickej třtinovej rum a vonné tyčinky.

 

P.S. Švábi a komáři se nám zatím vyhýbají, jen jednu roztomilou myšku jsme potkali v internetové kavárně.