Polynéský ráj aneb jak jsme lenošili na Samoi

Na polynéský ostrov Samoa jsme přiletěli na začátku března s leteckou společností Air New Zealand. Hned na letišti Faleolo nás uvítala vůně exotiky. To typicky vlhké a teplé klima, které nám s Markem už tolik chybělo. Kolem nás procházeli snědí muži v sukních a objemné ženy s dlouhými černými vlasy. Letiště bylo maličké, se třemi obchůdky, z nichž jeden z nich se honosil názvem Pacific duty free shop. Nakoupili jsme si nezbytnou balenou vodu a šli si prohlédnout situaci před letištěm. Byla noc, zhruba 2 hodiny ráno. Taxikáři venku pokřikovali na turisty a nabízeli jim tu „nejlevnější“ cenu odvozu do hlavního města Apia, vzdáleného asi 30km. My jsme se rozhodli pro tu levnější variantu a to přespat na letišti s tím, že ráno si půjčíme auto a vyrazíme na cesty. Paní z obchůdku již zavírala a ustlala si na zemi v rožku. My jsme ji podle jejího vzoru následovali a ulehli na tvrdou podlahu před jejím obchodem. Kupodivu jsme i dokázali usnout, bohužel ale né na dlouho. O půl čtvrté přilétalo další letadlo a paní obchůdek zase otvírala. Probudila nás hlaholem a smíchem. To tu asi ještě neměla.

Půjčení auta jsme měli domluvené již ze Zélandu, s majitelkou půjčovny jsme komunikovali přes internet. Auto nás mělo na letišti vyzvednout a pak dopravit do Apie. Začalo se rozednívat a auto samozřejmě nikde. Marek se několikrát snažil paní majitelce dovolat. Bohužel neúspěšně. Na Samoi totiž nefungují novozélandské sim karty. Po několika neplatných pokusech jsme se nakonec dovolali a počkali si další hodinku, než auto přijelo. Vyzvedl nás bratr majitelky, na Samoi žije teprve několik měsíců. Celý život totiž strávil na Novém Zélandu a teprve teď, zhruba po čtyřiceti letech se vrátil ke svým kořenům.

V Apii jsme se moc nezdržovali a vyjeli jsme východním směrem po silnici lemované mořem, prozkoumat jeden ze dvou hlavních samojských ostrovů - Upolu. Byli jsme nadšení. Kolem nás krásně zelená exotická příroda - banánovníky, kokosové palmy, prales. Co pět minut jsme míjeli malinkaté krásně barevné vesničky. Zajímavé byly samojské domy. Celé otevřené, místo stěn střechu podpíraly jen sloupy. Kolem cesty se s křikem honily malé děti, jejich starší sourozenci zase v uniformách a s batůžky na zádech utíkali do školy. Muži s mačetama kolem pasu zase nosili trsy banánů či veliké kokosové ořechy.

Měli jsme hlad, tak jsme hledali restauraci. Těch tu kupodivu moc nebylo, takže jsme nakonec byli nuceni zastavit u dražšího hotelového rezortu. Kromě personálu tu nebyla nikde ani noha. Objednanou snídani nám majitel restaurace donesl asi po hodině a půl. Kdo by taky pracoval v tomhle teplu. V mých toastech jsem s nelibostí objevila jehněčí, ale co se dalo dělat. Hlad je hlad.

Objeli jsme skoro celé severovýchodní pobřeží ostrova a dostali jsme se k jeho jižní části. Ospalost a únava po probdělé noci se čím dál tím víc ozývala, takže jsme se porozhlíželi po nějakém ubytování. Na Samoi je nejlevnější variantou přespání ve Fale, což je otevřená dřevěná chatrčka na sloupech, většinou hned na pláži. Jejím jediným vybavením je moskytiéra a matrace. Na jižním pobřeží jsme našli jedno fale vedle druhého, jen cena se občas lišila. Marek nakonec cenu usmlouval na 20 samojských Tala, což je zhruba 200Kč. Počkali jsme, než nám naši chatičku pěkně vymetou, což je mimochodem na Samoi jedna z oblíbených činností, a šli jsme za zvuku vln spát. Večer jsme se vydali do nedaleké restaurace. Večeři nám k našemu překvapení však nepřipraví. Je prý pozdě – bylo asi 7 hodin večer. Marek si tedy objednal pod heslem tekutý chléb taky chléb samojské pivo Valima a my s mamkou jsme si vystačili se zásobou whisky ještě z Auclandu.

         Další den jsme na snídani přišli opět pozdě – zhruba v 9 hodin. Takže nám bylo oznámeno, že si musíme počkat až na „lunch menu“. Achjo. Naštěstí se nás paní majitelce zželelo a asi po hodině nám připravila dva sendviče. Lidem se tu opravdu nechce moc pracovat. Po koupání a opalování jsme se sbalili s tím, že budeme pokračovat v cestě. Bohužel jsme zjistili, že jedna pneumatika našeho auta je vyfouklá. Marek ji zkoušel dopumpovat, ale v pneumatice zela obrovská díra. Půjčili jsme si od jedné místní paní mobil a volali jsme do půjčovny v Apii. Majitelka ještě s jedním svým pohůnkem asi po hodině přijela a kolo vyměnila. To je konečně servis!

Pokračovali jsme dále kolem moře. Před domečky tu stály stánky, kde jsme si mohli koupit místní ovoce a zeleninu – ananasy, papaye, kokosy, limetky a pak spoustu dalších, nám neznámých druhů. Koupili jsme si krásné malé banánky Lady fingers, které byly neuvěřitelně sladké. Hledali jsme ubytování, kde bychom strávili další den. Když jsme se vydali po úzké cestě, která vedla k moři, narazili jsme na závoru. Vedle ní stál nápis, že musíme zaplatit poplatek 10 Tala. Z vedlejšího domečku už vybíhala paní, aby si obnos odnesla. Snažili jsme se jí vysvětlit, že se jedeme k resortu jen podívat a že tam možná nebudeme zůstávat. Naneštěstí marně. Paní si trvala na svém a my museli zaplatit. Resort se nám nelíbil, takže jsme se vrátili a k moři jsme odbočili po další silničce.

Ta vedla k Matareva beach, kde jsme narazili na neuvěřitelně milý a pohostinný manželský pár, který poskytoval ubytování. Na pláži jsme byli sami, chatrčky jsme si tedy mohli i vybrat. Tee, tak se majitel jmenoval, nám vymetl fale a shrabal všechno listí z pláže, které pak zakopal. Manželka mezitím připravovala večeři, ačkoliv musela počkat, než jí nějaký jiný pán přiveze všechny nezbytné suroviny. Na turisty tu nebyli moc připravení. Blížila se bouřka, vzduch se ochladil a nad mořem se objevily velké černé mraky. Západ slunce byl však rychlejší než bouřka a nádherně stihl zbarvit celou oblohu i moře do oranžově růžových barev. Večeřeli jsme a povídali si s manželským párem. Dlouhých deset let žili ve Spojených státech, teď se vrátili na Samou a pronajímají tu fale. Cizinci sem prý moc nezabloudí, zato Samojců se tu každý víkend sjede dost. Kolem stolu stále pobíhala jejich malá dcerka Diana, která byla neuvěřitelně oplácená a pořád se smála. Pro své rodiče byla evidentně středem vesmíru a často toho i využívala. Tee nám také vyprávěl o ničivém tsunami, které zastihlo Samou v roce 2009, a my si uvědomili, kolik opuštěných domů jsme cestou potkávali. Jejich majitelé se buď stali obětí velkých vln anebo se v lepším případě přestěhovali na klidnější severní pobřeží.

Další den nás neprobudil mořský příboj, ale dusot bosých noh a dětský smích. Tee nám včera povídal o samojských turistech. Že jich však bude takové množství, jsme netušili.  Pánové už na přenosném grilu kuchtili ať už snídani nebo oběd a děti na nás stále mávaly a chtěly se fotit. Rychle jsme posnídali a uháněli k trajektu. Chtěli jsme se dostat na druhý hlavní samojský ostrov Savai. S mamkou a taťkou bychom se však museli už zítra vracet a trajekt na příští den byl vyprodaný. Na Savai se tedy podíváme někdy jindy. Koupili jsme si výborné smažené banánové lupínky a vraceli jsme se na jižní pobřeží, kde jsme si cestou vyhlédli krásné ubytování.

Další den rodiče odjížděli, jelikož jim letělo letadlo zpátky do Auclandu. My s Markem jsme na Samoi strávili ještě další tři dny. Jelikož jsme byli bez auta, zůstali jsme na stejném místě a užívali krásných dnů v našem fale na pláži. Na výlety jsme se dopravovali pomocí stopu, což bylo velice snadné. Každý chtěl pomoci dvěma ztraceným turistům. Seznámili jsme se s Němcem Maxem, který tu společně se svým přítelem z Peru strávil již celý měsíc. Nepředstavitelné. Ačkoliv člověk nejspíše rychle přivykne samojskému stylu lenošení a nicnedělání. Vždyť během toho horka se opravdu nedá nic dělat. A kam by taky Samojci pospíchali, Slunce přeci každý den znovu vyjde, ryby v moři budou plavat stále a mořský příboj taky neustane. Takže no stress.