Z Wellingtonu do Auclandu aneb poznávání čarokrásné Mt. Taranaki v mracích
26/2/2012
Naše putování po severním ostrově započalo v jeho nejjižnější části, v hlavním městě Wellington, kam nás dopravil trajekt společnosti Bluebridge. Wellington má pověst jednoho z největrnějších měst na světě, což jsme si vyzkoušeli hned na vlastní kůži. Byl krásný večer, slunce svítilo, ale vítr vál tak studeně, že ani dva svetry nestačily na zahřátí. Karkulku jsme nechali na jednom placeném parkovišti, hned vedle národního muzea Te Papa a šli jsme se poohlídnout do víru velkoměsta. Hned vedle parkoviště se konal nějaký happening, při kterém se dva polonazí muži snažili rozhýbat obrovskou kouli. Akce byla součástí jednoho z mnoha kulturních festivalů, který se tu během léta koná. My jsme pokračovali dále po nábřeží až ke Queen Wharf, molu ve tvaru T, které v současnosti zdobí množství barů a výstavních restaurací. Posadili jsme se na dřevěném mostu, který je výtvorem maorského umělce Para Matchitta. Je vyroben převážně ze dřeva jsou do něho zakomponované různé prvky maorské mytologie. Znázorňuje přirozený předěl mezi mořem a městem.
Ulice Wellingtonu mě nadchly. Po dlouhé době (zhruba ¾ roku) jsem mohla obdivovat stylové kavárny a bary, každý v trošku jiném duchu. Byla sobota večer, takže Wellingtoňané vyšli do ulic. Z Jižního ostrova jsem byla zvyklá, že „kiwis“ si se svojí garderobou nedělají hlavu a vezmou na sebe to, co je zrovna po ruce. Opak byl pravdou ve Wellingtonu, jejíž obyvatelé drželi krok s ostatním módním světem a leckdy se některé modely daly počítat i mezi nadčasové. Přes Dixon St. jsme došli až ke Cuba St., kde je koncentrace barů největší a kde to večer opravdu žije. Vybrali jsme si irský bar a usedli na vysoké stoličky. Po chvíli jsme mezi kolemjdoucími rozpoznali našeho francouzského kamaráda Valentina, takže jsme zbytek večera strávili s ním a ještě jeho dalším kamarádem z Francie.
27/2/2012
Ráno jsme šli posnídat na Queen Wharf, kde jsme pozorovali nadšené běžce, kteří se rozhodli začít den během po nábřeží. Kolem nás procházeli byznysmeni v oblecích a paní v kostýmkách. Koukali jsme na moře, přístav a lodě v něm. Nad hlavou nám poletovali rackové a krákoravými zvuky se domlouvali mezi sebou. Poté jsme navštívili obrovské národní muzeum Te Papa, které v několika patrech přibližuje novozélandskou historii, faunu a flóru či geologickou stavbu země. Na vlastní kůži jsme tu měli možnost zkusit sílu zemětřesení a dozvěděli jsme se toho spoustu o sopečné činnosti. Nový Zéland totiž leží na zlomu dvou litosférických desek, takže tyto jevy tu nejsou nijak výjimečné.
Od nábřeží jsme pokračovali k nádraží, které je postavené ve stylu art deco. Na peróně jsem si nostalgicky vzpomněla na naše cestování vlaky v Indii, tak odlišnými od těch, které tu stály před námi. V Parliamentary district jsme si prohlédli bývalou budovu vlády, největší dřevěnou budovu na světě. Nyní sídlo právnické fakulty. A pokračovali jsme dál k botanické zahradě, na kopci nad městem. Byl tu krásný skleník s tropickými květinami a zahrada s 300druhy růží. A opravdu, každý druh se lišil alespoň trochu, ať už barvou, tvarem či velikostí květu.
V odpoledních hodinách jsme opouštěli Wellington, který si bezpochyby zaslouží být hlavním městem Nového Zélandu. Je to krásné, živé a velice příjemné město, jehož obyvatelé působí neuvěřitelně šťastně, ať už je zastihnete při ranním běhu či při pracovním obědě v luxusní restauraci.
S Karkulkou jsme pokračovali dále, po západním pobřeží přezdívaném Kapiti Coast. V okolí nebyl žádný kemp, pouze jeden ultra drahý, tak jsme zaparkovali na parkovišti hned vedle nádherné pláže. Marek si na veřejném barbeque ugriloval steak a já si pochutnávala na japonském sushi.
Kolem desáté večer nám nějaký pán klepe na okýnko. Má reflexní vestu a na hlavě čelovku. Prý se moc omlouvá, ale na tomto parkovišti noc strávit nemůžeme. Posílá nás na odpočívadlo, které najdeme za městem. Co naplat. Vyrážíme. Cestou se zastavujeme ještě na jiném odpočívadle, musím totiž čůrat. Přijíždí policejní automobil. Máme trochu strach, Marek řídil po pár skleničkách. Policajt z auta vystoupí s rukama v kapsách. Neuvěřitelnou kiwi angličtinou se nás ptá, co se děje. Vysvětlujeme mu situaci a on se jen usmívá. Dělá si srandu z chlapíka s velkým bříškem, který nás právě vyhodil od pláže. Prý, kdyby záleželo na něm, tak tam můžeme klidně zůstat. Vysvětluje nám znovu cestu k odpočívadlu a popřeje pěknou noc. Sympaťák.
28/2/2012 – 29/2/2012
Pokračujeme dále, po západním pobřeží. Počasí nám moc nepřeje, takže se moc nezastavujeme. Jedeme až k úpatí sopky Mt. Taranaki, která se tyčí do výšky 2518 m.n.m. a tvoří dominantu celého, jinak rovinatého, pobřeží. Její vrchol je po většinu času zahalen v mracích. Pokud však máte štěstí na počasí, při jejím zdolání se vám naskýtá neuvěřitelný výhled na celé pobřeží. My se na vrchol nechystáme, pospícháme do Auclandu. Celý poloostrov si však projedeme po silnici SH45, přezdívané právem surf highway. Je totiž lemována několika širokými plážemi, oblíbenými mezi krotiteli vln. Před městem New Plymouth zastavujeme u Sugar Loaf islands, které takto pojmenoval samotný James Cook. Ostrůvky se tyčí z moře do výše a při trochu představivosti opravdu připomínají homole cukru. Při večerním nádherném světlu děláme ještě fotky na krásné pláži Mokau. Písek je tu nádherně černý, třpytí se ve slunečních paprscích a na něm pochodují kontrastující bílí rackové.
Odbočujeme z hlavní silnice a vydáváme se po silničce klikatící se mezi kopečky porostlými obrovskými kapradinami. Hledáme místo k přespání, ale žádný kemp či odpočívadlo nenacházíme. Za chvíli nás obklopuje černočerná tma a začíná dost pršet. Sledujeme odbočku ke kempu a přijíždíme k čerpací stanici. Ptáme se chlapíka, kde najdeme kemp a on nám nabídne, abychom přespali u benzínky. Žádné peníze nechce, jen nás prosí, abychom se mu zapsali v návštěvnické knize.
1/3/2012
Ráno se zdravíme s Billem – majitelem benzínky. Přinese nám rajčata ze svojí zahrádky a chvíli si s ním povídáme. Čechy má moc rád, dokonce dva minulý rok zaměstnával. Zapisujeme se do jeho návštěvnické knihy, která je evidentně jeho velkou chloubou a jedeme dál. Přijíždíme na hlavní silnici, která nás zavede až do Auclandu. Potřebujeme se dostat do centra, kde se máme večer sejít s mým kamarádem Radkem. Sjezdy z dálnice vypadají na mapě trošku jinak než ve skutečnosti, takže hlavní navigátor – já- má chvílemi problém. Pro Marka – řidiče- je to samozřejmě nepochopitelné. Na druhý pokus však sjedeme správně a dostáváme se na hlavní Auclandskou třídu – Karangahape Road. Přezdívanou jednoduše K‘ road. Je to jeden z hlavních Auclandských bulvárů, schází se tu dost alternativní lidé a často se tu pořádají happeningy. Jednoho takového jsme byli svědky – karnevalově oblečení lidé se tu projížděli v průvodu na starých vyzdobených kolech. Taky tu byla spousta krámků, second handů a fast foodů z celého světa. My zapadli do jedné pasáže, kde jsme si každý dali jídlo z jiného koutu světa. Já si vybrala japonské sushi a Marek indickou masalu. S Radkem jsme měli sraz, ale nakonec jsme na sebe narazili čistě náhodou. Společně jsme vyrazili do klubu, kde se měl konat poppin battle. Klub připomínal spíš kavárnu a zrovna se tam konalo nějaké autorské čtení. Po skleničce Chardonnay a Coroně battle pomalu začínal. Kromě pár odvážných tanečníků jsme měli možnost vidět tříčlennou porotu a speakera. Úroveň tance se určitě nedala srovnat s úrovní v Evropě. Radek nakonec obhájil krásné druhé místo, hned za nějakým Francouzem, který tu v Auclandu vyučuje street dance.
S Radkem jsme pak propovídali skoro celou noc a přespali v Karkulce na jeho příjezdovce k domu. Zítra ráno si jedeme pro mé rodiče na letiště a čeká nás společné 12ti denní cestování po Novém Zélandu.
