Práce prý šlechtí

                V pondělí ráno kolem 8 jsme se zastavili v Remarkable orchard, kde jsme měli od víkendu slíbenou práci. Projeli jsme sady třešní, meruněk a jablek až ke kanceláři, kde jsme se seznámili s majitelem – Sidem. Byl to sympatický chlapík, kolem 50ti let, povídali jsme si s ním o našich předchozích pracích. Prý nám může slíbit práci tak na tři týdny, jedná se o apple thinning, neboli protrhávání jabloní. A můžeme začít již dnes.

                Manažer Mark nás odvezl svým truckem k jabloním a povídal mi o tom, že má přítelkyni ze Zlína a taky, že se mu moc líbilo v Brně. Přijeli jsme k řadám stromů a seznámili jsme se s naším budoucím supervisorem, Nigelem. Byl mohutné postavy a svojí kiwi angličtinou nám vysvětloval práci a pak taky zacházení se žebříkem. Ten byl těžší, než jsem si představovala, takže jsem s ním občas dost zápolila. Práce byla na kontrakt, což znamená, že výplata se odvíjí od toho, kolik stromů protrháte. Cenu za strom Nigel ještě nevěděl, ale nakonec nám řekl, že první den budeme stejně placený za hodinu práce nikoliv za protrhaný strom, jelikož se zatím učíme.

                Kromě nás na sadu pracovalo asi 10 Korejců a dalších 10 pracovníků z Polynéského ostrova Vanuatu. Korejci pracují dost pomalu a pečlivě, Nigel je pořád jen chválil. Zato Vanuatánci jeli jako stroje, za den udělali dvojnásobek stromů než všichni ostatní. Naneštěstí se cena za strom odvíjela od zprůměrované práce všech a Vanuatánci nasadili laťku dost vysoko. Protrhání jedné jabloně je za 4,50 dolarů, za hodinu se tedy musí udělat alespoň tři, což je u větších stromů někdy dost náročné. Jinak jsou Vanuatánci ale moc milí, sice neumí moc anglicky, ale nezištně vám pomohou třeba roztlačit auto, když je potřeba.

                Další dny jsme se přesunuli do jiného sektoru, kde se cena za strom zvýšila na 5,50. Jabloně tu byly celé obsypané jablíčky, nahoře již krásně červenými, dole malými a zelenými. Vanuatánce přesunul Nigel někam jinam, takže jsme pracovali již jen s Korejci s širokými klobouky na hlavách. Pracuje se každý den, kromě neděle. Začíná se vždy o půl osmé a končívá se kolem páté. Teda jen když je pěkně. Když prší nebo je po dešti, máme volno. Práce je vcelku dost náročná, zvlášť pod žíznivým novozélandským sluncem. Abychom si vydělali alespoň na hodinovku, musíme se dost otáčet. Zkoušeli jsme se ptát na jiných farmách, většinou menších, kde se dělá na hodinovku, ale všude mají plno. Tudíž tu vydržíme nejspíše do Vánoc, po kterých máme slíbenou práci na třešních u jednoho sympatického farmáře v Roxburghu.