Práce - nepráce

            Náš první trek skončil ještě dříve, než začal. Od středy jsme počítali s naší první prací – trháním třešní. Ty si však dávají na čas a my měli před sebou dva volné dny. Trhání mělo začít až od pátku. Z Roxburgu jsme se tedy vydali naší Karkulou (auto jsme už pojmenovali) do Fruitlands a tudy odbočkou k Michel’s Cottage. Podle mapky zakoupené v „íčku“ vypadal první úsek treku tak na 12-14 km. Byly tři hodiny, sluníčko svítilo jako o život a my byli připravení s batůžky na zádech. Stmívá se tu až po deváté, tak jsme usoudili, že máme času dost a dost. Po prvních pěti stech metrech do kopce však potkáme dodávku se dvěma staršíma chlapíkama. Svojí „kiwi“ angličtinou se nás ptají něco ve smyslu jako k čertu, kam to chceme jít. Ukazujeme jim na mapce hut, ve kterém chceme přespat. Nevěřícně se na sebe podívají a začnou nás od našeho plánu odrazovat. Prý by nám zabralo asi 4 hodiny se dostat na vrchol a pak je to ještě pěkný kus cesty k hutu. Rozhodně by nám nedoporučovali pokračovat, za světla bychom prý určitě nedošli. Koukli jsme na sebe a odpověděli jsme, že si to ještě rozmyslíme. Pánové odjeli svým truckem a ještě za jízdy kroutili hlavou. Marek se rozhodl věřit starým kiwákům a byl pro návrat. Já jsem slibovala, že to zvládnu a že nebudu remcat. Ale to Marka nepřesvědčilo, tak jsme se vrátili zpátky ke Karkule.

            Místo toho jsme další den vyrazili na menší trečík, podle Marka jen prochajdu, kolem nejdelší řeky na Zélandu Cluthy. Trek (prochajda) začínal(a) v Alexandře a vedl(a) podél řeky až do Clydu, zhruba 12km. V 19. století se tu z řeky rýžovalo zlato. Procházeli jsme kolem vrb a potom kolem vřesovišť. Ta krásně voněla, všude rostly neznámé žluté květiny podobné vlčím mákům a divoké růže. Kolem uší nám bzučeli čmeláci. Bylo nádherně teplo, léto už totiž klepe na dveře. Přijde mi, že tu slunce pálí mnohem víc než všude jinde na světě.

                Jelikož jsem podcenila kvalitu obuvi a šla jsem v Converskách poslední kilometr jsem si už trošku zoufala. Došli jsme do Clydu a potřebovali jsme se dostat na hlavní silnici,abychom chytli stopa do Alexandry. Já už praktikovala „kiwi style“ a šla bosky. Chodí tu tak skoro všichni, jak už po chodníku, v obchodě či bance. Novozélanďani jsou taky hrozně otužilí. Když bylo ještě kolem 15 stupňů, potkávali jsme holky v šortkách a kluky v tílkách. Nejspíše je zocelují teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, které jsou opravdu vysoké. Každopádně jsme se nějak dostali k silnici a asi po 15 minutách nám zastavila dodávka s čtyřma snědýma chlapíkama. Jak jsme později zjistili, byli z ostrovního státu v Polynésii, z Vanuatu (hlavní město Port Villa:). Prý jich tu je dohromady kolem dvou tisíc, přijeli přes společnost Seasonal Solutios. Během 7 měsíců si našetří peníze, které přivezou svým rodinám domů, kde je prý problém sehnat práci. Povídal si s náma jen jeden chlapík, ostatní asi neuměli moc dobře anglicky.

                Přišel pátek a práce na třešních pořád v nedohlednu. Navíc se nám dost přestala líbit komunikace s majitelem sadu, který nám stále sliboval práci, kterou nám nakonec nedal. Jen tak pro zasmání:  jelikož v kiwi angličtině se samohláska „e“ vyslovuje spíše jako „i“, rozuměli jsme mu nejdříve, že se jmenuje Clean. Až později jsme zjistili, že je to Glen, což se tu vyslovuje spíše jako Glin. Každopádně jsme se rozhodli poohlídnout po něčem jiném. Zavolali jsme na další tři sady a práci máme slíbenou hned na pondělí. Mezitím jsme jedno odpoledne prozkoumávali okolí kolem jezera v Roxburgu. Trek (procházka opět podle Marka) vedl na dvě vyhlídky na jezero a na přehradu, která na něm byla. Rostly tu jehličnaté stromy – borovice a smrky a naše kroky plašily ušaté králíky, kteří se běželi schovat do nejbližšího křoví. Od jezera se táhli ovocné sady a nad nimi se zelenali kopce, některé ještě se zasněženými vrcholky.

                O víkendu proběhla gulášová párty, křtění dodávky našich kamarádů a nádherný výlet na kopec za ovečkama. Zítra práce, tak hurá do toho!