Na startovní čáře

                V Nelsonu jsme strávili několik dní. Měli jsme tu velice příjemný azyl u Markova kamaráda a zařizovali jsme náš campervan. Teda respektive spíš Marek, já jsem en šila záclonky a přidržovala to, co bylo potřeba. V pátek jsme dodělali všechny detaily a v sobotu ráno jsme mohli vyrazit na první výlet. Společně s Ondrou a Vencou, kteří na Zélandu žijí již 7 let, jsme se vydali směrem na severozápad do městečka Motueka a pak ještě dál do Marahou, které již leží na území národního parku Abel Tasman. Počasí bylo nádherné, tak jsem si mohla vychutnávat ostré barvy zelených kopců a výhledy na divoké moře. Projížděli jsme kolem sadů jablek, meruněk, vinné révy či ovoce kiwi. Na kopcích se pásly chundelaté ovečky či krávy. Písek na pláži byl zářivě žlutý a lidé vytahovali deky k sobotnímu pikniku. Nádhera.

                Ubytovali jsme se v kempu a šli jsme okouknout okolí. Hned na pláži začíná trek, který vede hlavně kolem pobřeží. Potkávali jsme spoustu turistů, zvykem je se vždy pozdravit. Míjeli jsme jednu zátoku za druhou. V letních měsících to tu musí být skvělé, neboť se můžete co chvíli vykoupat nebo se osvěžit v moři. Nám sluníčko pálilo, ale voda z oceánu byla ještě mrazivě studená. Večer jsme vyzkoušeli náš nový gril z Warehousu za dvacet dolarů. Marek na něm dělal kuřecí stehna asi tři hodiny, ale o to víc nám pak chutnalo.

                Další den jsme vyrazili směr Picton, kde jsme měli vyzvednout další Markovi kamarády, s kterými pojedeme společně až do Otaga, kde začíná sklizeň třešní. Projížděli jsme regionem Marlborough, kde se pěstuje spousta vínné révy. Vinérky nabízí jak nákup vína, tak i jeho ochutnávky. Dále jsme pokračovali po východním pobřeží, které je dost skalnaté. Sledovali jsme obrovský oceán a veliké vlny. Na skaliskách posedávalo spoustu tuleňů. Jsou hrozně tlustí a líní, takže často se skálami splývají. Nedoporučuje se k nim chodit moc blízko, protože se potom můžou stát agresivními. Město Kaikoura jsme si moc neprohlídli. Pršelo. Tak jsme jeli dál směrem na Christchurch. Večer jsme se kochali výhledy na Waikuku beach. Bouře již přešla, jedna polovina oblohy byla tmavá a splývala s oceánem. Na té druhé již svítilo sluníčko a uprostřed se vytvořila dlouhatánská duha, která hrála všemi barvami. Sluníčko se opíralo do vln a zpěněná voda bya zářivě bílá.

                Dalšími zastávka při naší cestě byla jezera Tekapo a Pukaki. Jezera jsou naplněné vodou, která stéká z ledovce. Tato voda je obohacená o spoustu minerálů, které stojí za charakteristickou barvou jezer. Jsou nádherně tyrkysově modré, jako byste do vody nasypali tuny skalice modré. Nad jezery se tyčí zasněžené kopce a ledovce. Jedním z nich je i nejvyšší hora Nového Zélandu Mount Cook. Pouhým okem je zřejmé, že je největší. Podle maorské pověsti je to zkamenělý syn maorských bohů. Ačkoliv se horotvornou činností vrcholky hor stále zvyšují, působením eroze je tento proces eliminován a vrcholky zůstávají stále ve stejné výšce. U jezer foukal silný studený vítr, naštěstí i dost pálilo sluníčko. Taky tu kvetla spousta květin, například nám známé a chráněné hořce.

            Navštívili jsme také turistické městečko Wanaka, které je známé pro své adrenalinové sporty. Můžete si tu zkusit paragliding, downhill biking, sky diving, kiting a mnoho dalších. My si tu zatím dali jen kávu a pozorovali nádherné jezero, ale třeba se ještě vrátíme.

            Pokračovali jsme do regionu Otago, kde se chvíli usadíme. V prosinci tu začíná sklizeň třešní. Projeli jsme pár sadů a zjistili jsme, že sehnat práci nebude problém. Taky jsme se zaregistrovali v agentuře Seasonal Solitions, která zadarmo zprostředkovává práci mezi farmáři a zahraničními pracovníky. Během pár hodin jsme již dostali další nabídky. Paráda. V okolí je tu hned několik treků, takže ani s využitím volného času nebude problém. Navíc si Marek usmyslel, že si tu budeme kupovat i kola, abychom toho stihli vidět víc.

            Co se mi ale nejvíce líbí na Novém Zélandu je životní styl a pohoda, která tu vládne. Lidi se usmívají, při pozdravu se vás ptají, jak se máte. Když vám nejde nastartovat auto, nabídnou se, že vás pomůžou. Taky si hodně užívají života. Toho jsme byli svědky na dostizích, které se konaly u městečka Cromwell. Pro Novozélanďany neboli „Kiwis“ to byla událost.  Ženy si oblékly barevné sváteční šaty a skoro žádné z nich nechyběl klobouk se širokou krempou. Pánové nezůstávali po zadu. Přišli v tvídových sakách  slaměných kloboucích. Skoro jako v minulém století. Popíjelo se šampaňské ve skleničce na vysoké stopce či novozélandské víno. Taky se tu konala módní přehlídka těch nejlépe oblečených návštěvníků, z nichž ti nejlepší mohli i něco vyhrát.

            A jak to tak bývá na dostihách, soutěžilo se a sázelo. Během dne se jelo deset dostihů. My jsme stáli hned u finiše, takže jsme výsledky mohli vidět na vlastní oči. Každý jsme si dali limit pět dolarů a šli jsme zjistit, jak se sází. Sázky se přijímaly na první nebo první tři místa. První čtyři dolary Marek prohrál na Peteru Poterovi. Podruhé jsme již měli štěstí a našich 6 dolarů rozmnožil kůň se jménem Last vintage na 16$. Ty jsme ale opět nakonec prohráli díky debaklu Columba. Co naplat, hra je hra a s rizikem se musí počítat. Během dostihů se hodovalo a hodovalo, takže jsem konečně měla možnost se blýsknout se svým novým piknikovým košem!

            Zatím nemáme žádné stále útočiště. Kempujeme každý večer jinde, nejlépe někde u jezera na opuštěném místě. Večer pozorujeme západ slunce, kopce se zbarví do jiných odstínů, obrysy hor jsou ještě ostřejší. Mraky plují po obloze velkou rychlostí, fouká vítr. Jsme tu jen my, kopce a neuvěřitelný pocit nezávislosti.