Kia ora aneb naše první dny v zemi kouřového mraku

13. -14.  listopad 2011

                Náš let z Kualy Lumpur do Christchurch jsme prospali. Hostel v kuale jsme totiž museli opouštět už ve čtyři hodiny ráno, Marek ani nespal, já asi hodinu. V Kuale jsme si vystáli frontu při odbavení, jelikož jsme si vybrali tu „nejlepší“. Naši spolucestovatelé, většinou Indové a Malajci totiž neměli vytisknuté boarding passy, což celý proces odbavení zrovna neurychlilo. Kluk u přepážky zase nevěděl, že jako držitelé working holiday víz nemusíme mít zpáteční letenku, což jsme mu museli ukazovat na vytištěných vízech. Uff. Udělali jsme poslední nákup v duty free zóně a už jsme nastupovali do letedla. Jak jinak než se společnosti Airasia. Let trval necelých deset hodin, a jak jsem psala předtím, rychle utekl.

                Na letišti v Christchurch jsme přistávali před půlnocí. Na imigračním jsme si vystáli další dlouhou frontu. Naštěstí byla paní za přepážkou moc milá. Marka se vyptávala, kde pracoval před pěti lety, když byl na Zélandu poprvé. Mě akorát zkontrolovala, zda korespondují moje údaje na vízu a v pase. A to bylo všechno. Žádné otázky ohledně bankovního účtu či zpáteční letenky. Pak jsme pokračovali k biokontrole. Pánovi se moc nelíbily naše pohorky, které jsme se snažili umýt ve sprchách v Kuale. Asi ale né tak důkladně, jak by bylo potřeba. Každopádně nám je vydezinfikoval a vracel již s úsměvem. Procházeli jsme kolem dalších pásů, kde Indky měli vyskládané celé kufry. Mimo oblečení si totiž dovezly spoustu jídla, včetně uvařeného Thalí v umělohmotných krabičkách. Na Nový Zéland je totiž zakázáno si přivézt jakékoliv jídlo, rostliny či zvířata, samozřejmě kromě domácích mazlíčků. Novozélanďané si tímto způsobem chrání svoje charakteristické prostředí, flóru a faunu, které se vyvíjely desítky tisíc let v naprosté izolaci.

                Na letišti jsme počkali několik hodin, jelikož autobus do Nelsonu, kde jsme měli domluvenou koupi dodávky, nám odjížděl až v 7 hodin ráno. Potkali jsme se se dvěma Američany, kteří přijeli taky na working holiday víza. Minulý rok už takhle pracovali v Austrálii. Taky přijeli z Asie, projeli i Kambodžu a to vše na kole.

Letiště v Christchurch je dost malinké, ale útulné. Na zemi pospávalo dost lidí, většina čekala na ranní autobus. Jinak se do centra dalo dostat taxíkem nebo shuttle busem, ty byly ale dražší. Dali jsme si sprchu, která byla zadarmo, a šli jsme hledat levný taxík. Nakonec se nám to celkem povedlo. Pán chtěl jen 30 dolarů, většina ostatních si účtovala 40-60.

                Nechali jsme se vysadit před muzeem, odkud měl odjíždět náš autobus. Svítalo. Nebe bylo plné malých červánků. Vzduch byl čerstvý, ačkoliv po třech měsících v Asii nám připadal dost mrazivý. Bylo kolem 15 stupňů. Kolem muzea jsme hledali nějaký obchod. Několik hodin jsme už nejedli. Bohužel jsme se nacházeli v blízkosti takzvané red zóny, která byla před půlrokem zasažená zemětřesením. Některé budovy jsou již opravené, ale stejně je do red zóny vstup zakázán a ještě asi rok bude. Jeden kolemjdoucí nám vysvětlil, že v tuhle hodinu a v této oblasti zřejmě nic nenajdeme. Nevadí. My jsme byli stále v euforii, že jsme na Zélandu, tak jsme nepotřebovali ani jíst. Procházeli jsme parkem, kde všechno kvetlo a ve vodě plavaly kačenky. Bylo tu i dost roztomilých kachňátek. Taky tu hodně lidí vyrazilo na ranní jogging.

                V místech, odkud měl odjíždět autobus, už čekalo dost lidí. Zapovídali jsme se s jednou Švédkou, která na Zéland přijela za kamarádem na 2,5 týdne. Taky jela do Nelsonu. Autobus přijel o trochu později. Řidič zkontroloval číslo jízdenky a my jsme mohli nasedat. Ve srovnání s malajskými autobusy to byl pěkný vrak. Ale to je asi celkem logické, tady všichni cestují auty, autobusy využívají spíš jen turisté. Jeli jsme nádhernou zelenou krajinou. Kopce, lesy, krávy, koně, ovce. Všechno vypadalo tak čistě, upraveně. Po asi hodině jízdy vnitrozemím jsme se dostali na východní pobřeží. Moře bylo hodně divoké. Pláže dlouhé a osamocené. Zastávka byla v Kaikuře, koupili jsme si konečně dva sendviče a mohli pokračovat dál do Blenheimu, kde jsme měnili autobus.

                V Nelsonu na nás už čekal Markův kamarád Ondra, u kterého jsme měli domluvený azyl na pár dní, než koupíme dodávku. Já šla spát, Marek vyrazil za pánem, který ji prodával. Večer jsme slavili koupení dodávky. Já ochutnala první novozélandské víno a Marek pil pivo. Ondra totiž dělá sládka v místním pivovaru!

15.listopad

                Dneska jsme měli spoustu věcí na zařizování a ke koupi. Primární pro nás bylo zařídit si účet v bance a koupit simkartu do telefonu. Koupili jsme ji u společnosti 2degrees, stála jen pět dolarů. V Kiwi bance na nás byli hrozně milí. Vedení účtu je zadarmo, dostali jsme k němu i dvě karty, které nám dali hned. Žádné čekání několika dnů, než vám dojde karta a pin. Ten jsme si mohli zvolit sami v bance. Internet banking a placení kartou na internetu je také zadarmo. A to všechno jsme měli zařízeno za 20 minut.

                Ze středu města jsme vyrazili kousek dál na periferii k „recycling centru“. Lidé sem vozí věci, které už nepotřebují. Taky se tu třídí veškerý odpad, plast, plechovky, sklo. My jsme tu za asi 35 dolarů udělali dost velký nákup. Koupili jsme matraci, dvě židličky, všechno nádobí, povlečení, polštáře, prostě vše, co budeme do auta potřebovat. Já tu byla samozřejmě jako v ráji, protože to byl vlastně obrovský blešák. Lidé tu přebírali knížky, oblečení či starožitnosti. A Marek mě pořád upozorňoval, abych hledala jen to, co opravdu potřebujem.

                Během pár dní dáme auto do kupy a můžem vyrazit na cestu. V plánu máme nejdříve východní pobřeží a pak směr Otago, kde budeme hledat práci. Jinak musím říct, že Novozélanďané jsou hrozně milí lidé. Hrozně usměvaví a nezištně pomáhají. Třeba jedna paní ve frontě v supermarketu nám půjčila svojí slevovou kartičku. Jen abychom měli nákup levnější. Takže zatím super!