Circle around North Island aneb jak jsme cestovali s rodiči

2/3/2012

Po jen několika hodinách spánku vyrážíme na letiště – přilétají mi totiž na dva týdny rodiče. V Auclandu se nezastavujeme. Počasí se má brzy zkazit, tak vyrážíme do okolí Auclandu abychom stihli ještě trochu sluníčka. První v plánu je čarokrásná KareKare beach, kde se natáčel slavný film Piano a pak pokračujeme na kousíček vzdálenější pláž Piha. Počasí je pošmourné, ale to plážím neubírá na atraktivnosti. Tmavý písek, veliké vlny a několik málo odvážných surfařů působí v krásné symbióze. Cestou k plážím se ještě zastavujeme u jednoho treku, který vede k vodopádu. Obdivujeme divokou přírodu, pro nás tak známé kapradiny a liány. Pro rodiče něco úplně nového. Po ochutnávce vína poblíž Kumeu hledáme nejbližší kemp. Mamku a taťku zmohl časový posun, nás zase nedostatek spánku. Zůstaneme v kempu u Red beach. Na noc je hlášená obrovská bouře. Prý se má zavřít i veliký most, který vede přes přístav do centra Auclandu.

3/3/2012

Aucland – největší město Nového Zélandu podruhé.

Počasí se nakonec umoudřilo. Občas poprchá, ale jinak je krásně. Procházíme hlavní ulicí – Queen street k přístavu. Navštěvujeme nejvyšší budovu Sky tower a kocháme se výhledem po městě. Z moře vyčnívá pár ostrůvku, které tu vznikly teprve před několika stovkami let sopečnou erupcí. V přístavu kotví velké nákladní lodě. Pokračujeme dále k Albert park a Domain park. Navštěvujeme botanickou zahradu s exotickými rostlinami. Ještě dnes se chceme přemístit na Coromandel peninsula, takže okolo 6. hodiny opouštíme město a pokračujeme dále na východ. Kempíme v DOCáckém kempu, děláme táborák a pozorujeme hvězdy.

4/3/2012

Po snídani a po koupeli v extrémně studené, ale osvěžující řece jedeme prozkoumat nádherný Coromandel. Míjíme luxusní letoviska Tairua a Pauanui a míříme ke známé Hot water beach. Na pláži tu vyvěrají termální prameny. Po přílivu tedy stačí vykopat díru do písku a pak se jen hřát v teplé vodě. Marek odmítá zaplatit 5dolarů za půjčení lopatky (všude se najdou podnikaví lidé). Takže bereme velký lavór, co máme v autě, a kopeme s ním. Kolem nás už lidi sedí ve vyhloubených ďolících a usrkávají pivko. Marek se snaží, co to jen jde, horký pramen se však né a né objevit. Po chvíli přichází jedna paní a půjčuje nám tři lopatky. Tentokrát můžeme všichni přiložit ruku k dílu. Mamka pořád urovnává bariéru před mořskými vlnami a my kopeme dál. Po asi půl hodině námahy máme krásný ďolík, avšak jen s naprosto studenou mořskou vodou. Pramen nikde a příliv začíná postupovat dále. Nakonec to vzdáme, popíjíme vínko a pivo a koukáme na moře. Jsme spokojení i bez termálního pramenu.

Pokračujeme dále na sever, míjíme Cook beach a před Whitiangou navštěvujeme ochutnávku likérů a vín. Průvodce sliboval likér z kiwi. Ten bohužel nemají, ale nabízí nám pálenku z „feijoa fruit“, pro nás neznámého zeleného ovoce, které tu prý údajně všichni milují. Pěstuje se pouze na Novém Zélandu a pak ještě v Izraeli. Klučina za barem je moc milý a upovídaný. Vypráví nám o změně poloostrova Coromandel. Dříve tu prý bydlelo hodně hippie komunit, které žily nezávislým a soběstačným způsobem života. Nyní, po objevení poloostrova cestovním ruchem, se prý přemístily do oblasti Nelsonu na Jižním ostrově a na Coromandelu si staví letní sídla bohatí Novozélanďané.

Přijíždíme před Whitiangu. Navigátor se zase přehlídl a nevšiml si, že silnice z Whitiangy už nepokračujeme. Úzký pruh moře zasahující do města na mapě nebyl vidět, ve skutečnosti nás však od druhého břehu dělilo několik set metrů, které bychom s Karkulkou těžce překonávali. Nabízel se pouze trajekt, který byl však jen pro pěší, takže otáčíme Karkulku a jedeme zpátky. Do druhé půlky Whitiangy se tedy dostáváme ze západu, dáváme si večeři v restauraci a pokračujeme ke kempu.

Silnice do města Coromandel se klikatí v kopcích. Překonáváme jedno pohoří za druhým a naskýtají se nám nádherné pohledy na krajinu, která se pomalu ukládá ke spánku. Na jedné vyhlídce zastavujeme a sledujeme západ slunce do moře za městem Coromandel. Tma je rychlejší než my a proto měníme plány a zůstáváme v holiday parku, do DOCáckého kempu dojedeme zítra.

5/3/2012

Probudíme se opět do krásného dne. Vyhříváme se na prvních slunečních paprscích a vyrážíme dále na sever. Kupujeme ještě zásoby jídla, jelikož nahoře už žádné velké město nebude. Zastavujeme na plážích, jedna je oblázková, druhá krásně dlouhá, s písečnými dunami. Já sbírám mušličky, Marek fotí. Mušličky jsou spirálkovité a ploché, očima pátrám v písku po těch nejkrásnějších. Mám jich plné ruce a pobízím Marka, aby mi pomohl. „Ty tu přeci nemůžeme nechat“, pořád opakuju.

Pokračujeme po silnici ke kempu. Cestu nám na několik okamžiků zatarasí stádo krav, černých jako uhel.  Čekáme na ně, až se uráčí přejít na druhý konec cesty, ale jakoby se jim ani nechtělo. Krajina je tu nádherná, žádné velké město, jen několik roztroušených farem. Krav a ovcí je tu více než lidí. Jedeme kolem moře, vlny se tříští o skály.

Kemp je pěkný, většina našich společníků jsou postarší pohodový kiwáci. S Markem hrajeme šachy a plánujeme koupačku v moři. Voda je nakonec ale tak ledová, že koupelí pohrdneme a jdeme raději uvařit večeři.

6/3/2012

Ráno nás překvapil lehký deštík. Rychle jsme sbalili věci a vydali jsme se zpátky na jih, do městečka Thames. Bylo oblačno, ale moři a pobřeží to to neubíralo na kráse. Pozorujeme rybáře s dlouhými pruty a odhadujeme jejich úlovek. V Thames jsme si poseděli v jednom přístavním kaféčku. Marek mamce a taťkovi objedná typický novozélandský pie, ze kterého však moc nadšení nejsou. To já jsem byla chytřejší a dala jsem si výborné latté.

Směřujeme do Taurangy, kousek před městečkem Waihi však Karkulka začíná pokašlávat, až nakonec dokašle úplně. Nastartovat nejde, tak jsme ji pomohli alespoň ke krajnici a s Markem jdeme  na stopa sehnat automechanika. Mamku a taťku musíme nechat vlastnímu osudu. Zastavuje nám hned asi třetí auto. Za volantem je starší pán a na sedadle spolujezdce ho doprovází jeho dcerka. Jsou moc milí a zavezou nás přímo před automechanikovu dílnu.

Uvnitř nás vítá hrozně sympatickej chlapík, pro kterého opravdu nic není problém. Karkulku nám přitáhne na laně a během pěti minut prohlídky zjistí závadu. Ujišťuje nás, že oprava nebude nákladná, jen že potřebuje vyměnit nějakou součástku, kterou dostane až zítra. Jsme moc spokojení, děkujeme mu s tím, že přijdeme tedy zítra. On se zarazí a zeptá se nás, co teď budeme dělat. Jsme přeci na dovolené a potřebujeme auto. Ukazuje nám bílého osobáka před dílnou, a rovnou nám podává klíčky. Ještě nám stačí doporučit návštěvu termálních pramenů asi 10km od Waihi. Koukáme na něj asi dost vyjeveně, pohostinnost a dobrosrdečnost Novozélanďanů nás asi nepřestane nikdy překvapovat. Stále to srovnáváme s tím, co známe z Čech. Automechanik ještě domluví motel pro moje rodiče, nám s Markem dá klíče od brány, můžeme tu přespat v Karkulce jako vždycky.

Jedeme k „hot water poolum“ a pak na pizzu k hladovému okýnku. Waihi je vylidněné, na ulicích ani živáčka. Rodiče zavezeme k motelu a my jedeme zpátky strávit noc v autoopravářské dílně.

7/3/2012

Ráno nám Craig spraví auto, za všechno mu moc děkujeme a odjíždíme, opět v Karkulce. Jedeme do Taurangy, kterou si projdeme a pak navštěvujeme dlouhou písečnou pláž u Mont Manganui. Jsou tu zase jiné mušličky, tak sbírám a sbírám.

Míříme do Rotorui, lázeňského města, které je vyhlášené horkými termálními prameny. My pokračujeme ještě dále k parku Waitapo, kde si můžeme prohlédnout množství gejzírů a termálních jezírek. Dostáváme do ruky mapku celé oblasti a poslušně postupujeme bod po bodu. Jezírka hrají všemi barvami, od žluté, oranžové přes černou a hnědou až k modravým a tyrkysovým odstínům. Gejzírům se chrlit moc nechce a park už stejně zavírá, tak popojíždíme kousek dál, k termálním bazénkům. U těch jel i kemp, takže se ubytujeme, oblíkneme do plavek a pak už se jen za krásného západu slunce vyhříváme v teploučké vodě. Po koupeli se seznámujeme se sympatickým Čechem Bóďou, který však žije v Coloradu. Několik hodin potom si pak povídáme o životě v Americe, o cestování a o české povaze.

8/3/2012

Ráno vstáváme brzy, abychom stihli chrlení termální krásky Lady knox, které se koná každodenně v 10:15 ráno. Sedáme si na dřevěné lavice, které tu jsou připraveny pro návštěvníky, a posloucháme vyprávění o gejzíru. Objevila ho tu bandička vězňů, kteří tu káceli místní lesy. Když se chtěli umýt, omylem vhodili do gejzíru kousek mýdla a ten začal soptit. Podobně tak před našimi zraky učinil i pán v uniformě. Na rozdíl od vězňů neměl mýdlo, ale speciálně pro tyto účely chemicky vyrobený „soptič“. Gejzír začal nejprve kuckat, objevily se první bubliny a vysoký tryskající sloup horké vody na sebe nedal dlouho čekat. Pán v uniformě svoje vyprávění ještě doplnil o několik informací o dalších gejzírech roztroušených po celém světě.

Mamka se včera v hot poolech dala do řeči s nějakým Němcem a ten jí vyprávěl o maorském představení, kterého byl svědkem. Mamka se pro to nadchla tak, že tam musí mermomocí jít také. Prý by jí moc mrzelo, kdyby byla na Novém Zélandu a neviděla by maorské „typické“ tance, zpěv a další performance. Nás s Markem tato „estráda“ moc nezajímala. Myslím si, že ani taťka z toho nebyl zrovna nadšený.  Ale jako správný manžel nakonec doprovodil svojí drahou polovičku na představení.

S Markem jsme jim tedy koupili lístky do „maorské“ uměle vytvořené vesnice a jeli jsme do knihovny, kouknout se na internet, co je ve světě nového. Po dvou hodinách jsme je zase vyzvedli a pokračovali jsme již dohromady k další dominantě severního ostrova – k jezeru a městu Taupo.

Před 2000 lety na této části severního ostrova vybuchla sopka, po které zbyla mohutná kaldera. Ta se začala postupně naplňovat dešťovou vodou a vzniklo jezero Taupo. Obrovské, nádherné a za slunečných dnů určitě velice fotogenické. My měli štěstí na vítr a nějaké ty mraky, takže jsme u jezera nestrávili moc času. Zajeli jsme se místo toho kouknout k Huka falls, které se nachází v bezprostřední blízkosti města. Spíše než vodopád to na mě působilo jako neuvěřitelně divoká bystřina. Nepředstavitelné bylo množství vody, které se z výšky valilo dále. Přistihla jsem se, jak dlouhou chvíli jen konsternovaně koukám do té masy vody, která mě fascinovala.

Ubytovali jsme se v jednom DOCáckém kempu, který byl kousek od našeho zítřejšího cíle – Tongarira crossing. Z lesa jsme si natahali spoustu dřeva, udělali táborák a velké barbeque.

9/3/2012

Ráno nám vyzvání budík už kolem sedmé. Nasnídáme se, nachystáme batůžky a vyrážíme k parkovišti, kde začíná jeden z nejznámějších novozoléndských treků – Tongariro Crossing. Jelikož trasa nezačíná a nekončí ve stejném místě, necháme rodiče na začátku treku, a my s Karkulou zajedeme k parkovišti, kde trek končí. Odtud máme v plánu dostopovat opět na začátek. Většina ostatních cestovatelů vyřešila situaci jiným způsobem – zaplatili cestovním kancelářím, které zprostředkovávají autobusy mezi místem A a B. Nám připadá zbytečné být o několik set dolarů chudší, takže jsme to vymysleli po svém. Na silnici moc aut neprojíždí, potkáváme pouze pár náklaďáků plně naložených dřevem, kteří nám samozřejmě nezastaví. Nakonec ale máme štěstí, vlastně jako skoro vždy, a stopli jsme páreček Britů. Myslím, že byli z Liverpoolu. Vzali nás až k odbočce prašné silnice, která vede k Tongariru. K začátku treku jsme to tedy stále kolem devíti kilometrů, ale to když tak dojdeme, říkáme si. Nakonec potkáváme druhé auto a svezeme se až k  místu, kde Tongariro crossing začíná.

První část treku vede po dřevěném chodníčku v lávovém poli mírně do kopce. Před námi se do výšky tyčí Mt. Ngauruhoe, jejíž nádherně červený sopečný komín působí opravdu monumentálně. Naproti ní v dálce můžeme spatřit její vyšší kamarádku Mt. Ruapehu, jejíž vrcholek je pokryt i během horkého léta sněhem. Mt. Ruapehu je mimochodem stále činná. Naposled předvedla, co umí, zhruba před 6 lety. Po prvních kilometrech chůze zjišťujeme, že jsme těžce podcenili ochranu před slunečními paprsky. Ačkoliv předpověď hlásila pošmourný den, máme štěstí na blankytně modrou oblohu a teplota dosahuje 25stupňů.

První zastávku si dáváme u Soda springs, malého vodopádku, kde nacházíme alespoň kousek stínu v tomto žhavém dnu. Dělíme se o rozinky v čokoládě, ještě od automechanika Craiga z Waihi a pokračujeme dál, tentokrát již strmě do kopce k úpatí Mt.Ngauruhoe. Pro nedostatek času jsme se rozhodli, že její zdolání pro dnešek přenecháme jiným a pokračujeme dále sopečným údolím. Prohlížíme si kousky lávy, které tu zůstaly od posledního výbuchu, a děláme fotky.

K červenému kráteru se škrábeme pro změnu zase do kopce v lávové suti. Ta klouže a sune se dolů a což trošku stěžuje výstup. To, co spatříme později, však stájí za vynaloženou námahu. Red crater má nádherné barvy, které se v odpoledním slunci blýskají. Krajina je tichá, jakoby mrtvá. Nikde žádná rostlinka, jen láva, suť, štěrk a červenočerné zbarvení. Nádhera. Dáváme si sváču a vydáváme se dolů rychlými kroky, jelikož to v nánosu suti ani jinak nejde. Štěrk se nám sype do pohorek, ale nám to nevadí. Otvírá se nám totiž další pozoruhodný výhled, nyní na Esmerald Lakes. Jezírka, která jsou tektonického původu. V jejich okolí to smrdí po zkažených vajíčkách, to jim ale na atraktivitě neubírá. Vypadají jako modro tyrkysové slzy zasazené to červené sopečné krajiny, čímž ji určitým způsobem oživují.

V dálce nás čeká ještě poslední jezero Blue lake a také naše poslední výškové metry. Ještě naposledy se otáčím a vychutnávám tichou krajinu, loučím se s Mt Ngauruhou, naší společnicí pro dnešní den.

Kousek za Blue Lake dohoníme rodiče. Jsou nadšení, ale trošku spálení od sluníčka, stejně jako my. Jsme rádi, že jsme vyrazili později, protože teprve teď doháníme všechny ostatní turisty a je jich fakt dost. My jsme měli to štěstí, že jsme první polovinu treku šli skoro sami. Zbytek cesty už se nedá srovnat s tím, co jsme viděli před tím, takže natahujeme krok a za hodinku jsme u parkoviště. Na rodiče ještě asi půl hodiny čekáme, tak si vytáhneme židličky a opalujeme se na sluníčku.

Rozhodujeme se, že kempem se dneska trochu rozmazlíme, takže vybíráme opravdu luxusně. Kemp má termální bazénky a večer děláme barbeque. Na Tongariro nikdy nezapomenu!

10/3/2012

Směřujeme k jihu. Přes velké město Palmerston North přijíždíme k západnímu, nám známému, Kapiti Coast. V plánu byl odpočinkový den, na nějaké plážičce. Vybrala jsem tu u města Foxton, která se jmenuje Himatangi beach - velká a široká pláž, jež se táhne kolem pobřeží v délce asi 30km. Z tohoto důvodu na ní můžou jezdit i auta, avšak doporučeno je pouze pro čtyřkolky. Karkulku tedy necháváme před pláží a po svých se vydáme k moři. Byl víkend a stejný nápad jako my měla i spousta dalších novozélandských rodin. Malé děti s rukávky pobíhají po pláži, mladá slečna zase objevuje pláž z koňského hřbetu, lidé sedí na skládacích židličkách a všichni si užívají krásné soboty.

Zakempíme to kousek od Wellingtonu, u města Otaki v DOCáckém kempu.

11/3/2012

Wellington napodruhé. Rodičům jsme ukázali dominanty hlavního města – obchodní a nákupní centrum, budovy parlamentu, nádraží, nábřežní molo, národní muzeum Te papa. S Markem si zatím zajdeme posedět na jednu terásku pěkného baru a pak si prohlídnout Garage sale, který se na Novém Zélandu koná pravidelně o víkendech. Lidé otevírají své garáže a prodávají všelijaké harampádí, které stačili za poslední roky nastřádat. Počasí bylo jak jinak větrné.

Během pozdního odpoledne vyrážíme zpátky na sever. Večer má přijít pěkný slejvák, tak mamka s taťkou zůstanou v motelu v Greytown a my kousek vedle v kempu, který tedy spíše vypadá jako městský park.

Další dva dny spíše jen popojíždíme a přibližujeme se Auclandu, z kterého nám 14.2. odlétá letadlo na Polynéský ostrov Samoa. Vzhůru za exotikou!