Cestování po ostrově ledu aneb naše příhody z jižního ostrova

Po dvou měsících práce v Otagu jsme se vydali na několikatýdenní cestování po Novém Zélandu. Na Jižní ostrov – ostrov ledu jsme si vyhradili 12 dní. V Otagu jsme se rozloučili s naším šéfem Markem. Poslední den nás pozval všechny k sobě domů, na skleničku vína či piva. Ukazoval nám staré fotky z jeho cestování po Evropě a my jsme si uvědomili, že jsme narazili na toho nejlepšího šéfa, který nás dokáže nejvíce pochopit. Před 20 roky byl totiž stejný jako teď my.

14/2/2012 Na svatého Valentýna jsme sbalili všechny naše věci do Karkulky, natrhali jsme si poslední jablíčka a broskve a rozloučili jsme se s ostatními. Přes Lake Hawea a Lake Wanaka jsme se dostávali čím dál tím více k západnímu pobřeží. Navzdory deštivé předpovědi svítilo sluníčko.  Hladina jezer se pnula mezi kopci bez jediné vlnky a nádherně se třpytila pod náporem slunečních paprsků. Kopce v dálce byly trochu v mlze, byly vidět jen jejich obrysy. V plánu jsme měli přespat v kempu u Boundary Creek, kde však bylo množství japonských turistů, tak jsme jeli dál. S politováním jsme zjistili, že náš repelent není plný, jak jsme předpokládali, ale naopak poloprázdný. A protivných sandflies každým kilometrem k West Coast jen přibývalo. Začalo pršet, hory se začaly zvětšovat, vodopádů přibývalo. Krajina byla čím dál tím divočejší a zapomenutější.

15/2/2012 Kolem 10 hodiny jsme vyrazili dále, směrem na západ k malé ospalé osadě Haast. Už nepršelo, ze zelených kopců se odpařovala voda a vytvářela malé obláčky, které pluly kolem hor. Silnice kopírovala Haast river, kterou jsme poté přejeli přes nejdelší jednosměrný most, který tu na Zélandu je. Směřovali jsme k Knights Point, k nádherné vyhlídce na skále, odkud můžete za dobré viditelnosti spatřit lenošivé tuleně pod skálou. Místo tuleňů jsme však spíše pozorovali jeden povedený německý pár. Slečna byla totiž lehce extrovertní povahy a pouze ve spodním prádle se začala opalovat na vyhlídce na skále. Nutno říct, že měla o pár kilo navíc a konsternovaní turisté ji museli obcházet, aby se zahleděli do modravého moře.

Kousek dál jsme zastavili u Monro beach, kam jsme se těšila nejvíce. Průvodce totiž sliboval, že tu máme šanci spatřit vzácné tučňáky chocholaté. Půl hodinový trek jsem skoro během zvládla za 15 minut, jak jsem se těšila. Pláž byla nádherná, moře divoké, tučňáci však nikde. Po pláži se potulovali jen černí oystercatchers s červenými zobáky. Marek byl snad zklamanější než já, protože věděl, jak jsem se na roztomilé tučňáky těšila. Co naplat, uvidíme je jinde.

Další zastávky byly  u ledovců Fox Glacier a Franz Josef Glacier (jeden pojmenovaný po předsedovi vlády a druhý po rakouském vladaři). U Franze Josefa jsme se vydali na procházku až k jeho ledovcové bráně. Cesta vedla obrovským údolím, které tu zanechal ustupující ledovec. Z kopců kolem nás padaly vysoké vodopády a před námi byl-jakoby vklíněný mezi dvouma horama-ledovcový velikán. Průvodce tvrdí, že jde o jeden z nejrychleji se pohybujících ledovců, v současné chvíli však spíše ustupuje. Cesta pokračovala k vysoké přední moréně tvořené štěrkem a kamením, kterou tu ledovec po sobě zanechal. K ledovcové bráně se bohužel jít nedalo. Zátarasy nám to nedovolily. Jako varování tu byl výstřižek z novin z roku 2008, kdy se pár nebojácných indických turistů vydal přes bariéry dále k ledovci. Franz Josef předvedl svoji sílu a turisté skončili pod několika set tunami ledu.

My jsme se poslušně vrátili k parkovišti a Karkulkou jsme pokračovali přes městečko se srandovním názvem Harihari až ke kempu. Společnost nám dělalo množství komárů a červánky plující po obloze.

16/2/2012 Cestou dále na sever jsme se zastavili v městečku Ross, kde jsme navštívili muzeum věnované období zlaté horečky. Celá oblast západního pobřeží se totiž v 19. století zaplnila dobrodruhy a hledači tohoto vzácného kovu. Během pár let tu vzniklo několik nových měst a celá oblast se stala velice prosperující. Po vytěžení většiny zlata však začala města upadat, dobrodruzi se museli přeorientovat na těžbu dřeva či odejít.

Přes vcelku nezajímavé město Greymonth jsme se dostali k Paparoa National Park, k velice slavným Pancake Rocks. Při chůzi po pěkné cestičce jsme pozorovali skaliska, která svým tvarem připomínala na sebe navršené lívance. Vše vzniklo díky slané vodě a erozi, víc by k tomu přidal asi Marek:)Každopádně moc zajímavé.

Z města Westport jsme se rozhodli pokračovat co nejvíce na sever, do kempu u městečka Karamea. Dál už silnice nevede. Začíná tu také slavný Heaphy track, při kterém překonáte celé pohoří a dostanete se na druhou stranu ostrova. Silnice celou dobu do Karamei kopírovala pobřeží a nám se otvíraly opravdu skvostné výhledy na široké moře a velké vlny, které neodbytně dobívaly na  pobřeží. Kolem silnice byla spousta značek varujícími před toulajícími se tučňáky na cestě. Bohužel jsme však ani nyní žádného neviděli. Dál jsme pokračovali již jen po šotolinové cestě, měla jsem pocit, že jedeme na samotný okraj světa.

Kemp byl nádherný, lemovaný z jedné strany řekou, z druhé strany mořem. Nad mořskými vlnami se vytvářela pára, na písku zas po vlnách zůstávala sněhově bílá pěna. Koupání tu však bylo přísně zakázáno. Při návratu k autu nám přišlo, že se něco změnilo. Markova sklenička na víno  byla rozbitá na zemi, všechny věci na stole posunuté, chyběla nám strouhanka. Kolem nás pořád pobíhala zmatená a trochu drzá weka – novozélandský hrabivý pták žijící na západním pobřeží. Stopovala jsem ji až ke stromům, kde jsem našla rozklovanou a napůl snědenou strouhanku. Chytrá weka, nejspíše s velmi vyvinutým čichem! Během večera jsme se ještě seznámili s moc příjemným Švýcarem – Samuelem, který cestoval v dodávce se svojí přítelkyní, roční dcerkou a ještě s jedním miminkem teprve na cestě, vše bez sebemenšího problému. Láska k cestování totiž nezná překážek.

17/2/2012 – 18/2/2012 Ráno jsme se rozloučili se Samuelem a vydali jsme se zpátky na cestu k Westportu a odtud již na východ, směrem k Nelson Lakes National Park, kde jsme plánovali jít dvoudenní trek kolem jezer. Projížděli jsme kolem koryta Buller river, která je díky své divokosti  oblíbeným místem pro vyznavače raftingu. V informačním centru jsme zjistili, že Angelus hut, kde bychom během treku přespávali, je plný, takže jsme svůj výlet museli o jeden den posunout. Zakempovali jsme u jezera Rotoroa, u kterého je prý příroda romantičtější a divočejší než u jeho menšího sourozence Lake Rotoiti. Průvodce nás varoval před množstvím sandflies a komárů a jak jsme později zjistili, průvodce se nikdy nemýlí. Po velké dávce repelentu jsme si na molu jezera mohli užívat nádherný západ slunce, kdy se obloha zbarvila do růžových barev. Slunce osvětlovalo už jen nejvyšší vrcholky kopců a pak už jsme pozorovali jen hvězdy.

Další den jsme si vychutnávali pohodu u druhého a menšího jezera Lake Rotoiti. Chvíli jsme sbírali odvahu se ponořit do ledové a průzračně čisté vody, avšak chladivý vánek nám nakonec sebral všechnu kuráž, tak jsme jen pozorovali černé labutě na hladině jezera. Byl víkend, takže se kemp zbarvil různě barevnými stany a ožil dětským smíchem. Ty jsou, jak už jsem psala dříve, velice otužilé, takže nás v koupání trumfly.

19/2/2012-20/2/2012 Ráno jsme si přivstali a Karkulkou jsme se přiblížili k parkovišti, kde začíná Nelson Lakes track. Marek mi ještě předtím povídal něco o převýšení 1200 metrů, to jsem ho ale moc neposlouchala a směle jsem s batůžkem na zádech nasadila rychlejší tempo. Brzy mi však došel dech a úsměv na tváři již nebyl tak zářivý jak před tím. Cesta vedla strmými serpentinami, nejprve bukovým lesem a poté již krajinou bez stromů. Byli jsme rádi za mraky na obloze, které sice kazily viditelnost, avšak stoupat do tohoto kopce za přímého slunce, by nám moc nepřidalo. Serpentiny byly stále strmější a Marek mě „utěšoval“ tím, že zpáteční cesta směrem dolů bude ještě horší. Konečně jsme zdolali poslední výškové metry a dostali jsme se na vrchol Mt. Roberts. Potkali jsme tu další turisty – jediné za celý den a odpočinuli jsme si společně s mandlovou čokoládou a výhledy do okolí – na jezero Rotoiti a kopce Nelson Lakes NP.

Pokračovali jsme dál po hřebeni a Marek mi povídal o vzniku ledovcových jezer. Bylo jich tu dost a každé mělo jinou barvu, od smaragdově modré až po ametystově zelené.  Na okolních kopcích byla zřetelně vidět čára, která oddělovala stromový porost od vyšší vrstvy, kde již rostly jen keře a trávy. Co se týče fauny, byly našimi společníky jen skákavé kobylky a jeden pavouček.

Cesta dále vedla po kamenité pěšině, občas jsme museli prolézat skaliska či kamenné sutě. Asi v půlce cesty k hutu nás dohonil mrak. Ten se však od horského masivu odrážel, takže na druhé údolí jsme měli stále pěkný výhled. Půl hodiny cesty od hutu však již mraky zaplavily i protější údolí a začalo pršet.

Angelus hut byl krásný, prostorný, s výhledy na dvě jezera. Byla tu jedna  kamna, v kterých k Markově radosti ještě nebyl rozdělaný oheň, tak se do toho hned pustil. Kromě nás tu byla bandička asi 7 Izraelců, 3 Francouzi, Kiwi pár a pak ještě jeden popletený kiwák se svým synovcem z Asie, který byl očividně dost zničený. Počasí bylo stále škaredé, pršelo. Tak jsme si uvařili večeři a po třetím hrníčku čaje jsme se rozhodli jít spát. Padala tma, únava přicházela a zítra nás přeci jenom čekala cesta dolů.

Ráno už nepršelo, ale mlha by se dala krájet. Naštěstí byla cesta dobře značená, takže jsme se neztratili. U vrcholu Mt. Roberts se viditelnost zlepšila a my jsme konečně, alespoň zčásti, mohli obdivovat okolní krajinu, takže mi bylo dokonce vytčeno, že se loudám, když jsem obdivovala jednu alpínskou kopretinu. Co bylo peklo, byla cesta dolů. Marek měl pravdu, nohy bolely ještě víc a parkoviště se stále nepřibližovalo. Nakonec jsme celou cestu od hutu k parkovišti seběhli za 3,5 hodiny. Karkulce se na parkovišti tak zalíbilo, že dokonce odmítala nastartovat. S pomocí jednoho mladého páru jsme vyjeli na kopec a odtud si již Karkulka dala říct.

Pokračovali jsme dále v cestě, přes krásné město Nelson, Motueku až do Takaky. Cestou kopců a zatáček. Marek chtěl dnes přespat u moře, tak jsme před zálivem Golden Bay zabočili na východ směrem k Abel Tasman NP. Všude okolo moře byl zákaz kempování, tak jsme se rozhodli jet až do Totaranui, kde byl kemp. Cesta tam však byla spláchnutá přívalovým deštěm a zavřená, tak nám nezbývalo nic jiného než si „zapunkovat“ na parkovišti. Pokutu jsme naštěstí nedostali.

21/2/2012 Dnes nás čeká nejsevernější část jižného ostrova. Projíždíme zálivem Goldon Bay, kocháme se nádhernými plážemi z jedné strany a zelenými kopci ze strany druhé. Počasí je stále krásné, ačkoliv na večer již hlásí déšť. Míříme na písečnou kosu Farewell Spit, k domovu spousty endemických ptáků a ráji ornitologů. Komu dělá tento výběžek pevniny největší problém, jsou velryby, které jsou ve své orientaci často zmatené a uvíznou tu na mělčině. Nás, neznalce ptactva, zdejší pláž moc neláká, tak pokračujeme dále, k mnohem krásnější Wharariki beach. Po překonání zelených kopečků a písečných dun se dostáváme na krásnou, divokou, písečnou pláž, občas protkanou velkými skalisky. Písečné duny mi spíše připomínají bílou šlehačku na dortu, jak jsou načechrané. Procházíme se skoro na konec pláže, odhodláme se ke koupání. K mému prvnímu a nejspíše i poslednímu na jižním ostrově. V jeskyni ještě potkáváme tuleně a vracíme se k autu.

Na parkovišti si Marek dal pivo (bylo fakt teplo) a pokračovali jsme na nejsevernější bod jižního ostrova – Cape Farewell. Odtud přes Takaka hill zpátky k národnímu parku, kde jsme kempovali. Začalo pršet a déšť nepolevil ani další dva dny. My dostali „skvělý“ plán si vyprat prádlo, které jsme ještě další tři dny sušili v autě.

23/2/2012 – 26/2/2012 Na poslední dny na jižním ostrově jsme si nechali prohlídku Marlborough sounds, krajinu fjordů, malinkatých zálivů a výběžků pevniny do moře. Nejlepší způsob prohlídky se nabízí pomocí zapůjčených kajaků, které jsme však kvůli nepříznivému počasí a finanční náročnosti museli zavrhnout. Do soundů jsme se tedy vydali s naší Karkulkou. Po špatné cestě, zato s nádhernými výhledy na kopce s obrovskými kapradinami či na mořskou hladinu s několika moly. V jedné zátoce Marek nasbíral několik ústřic a zalitoval, že tu nemá rybářský prut. Ten jsme jeli shánět do většího města Blenheim. Cestou jsme podnikli i ochutnávku vín ve známé vinici Saint Clair.

V neděli 26.2. jsme se již na palubě trajektu Bluebridge vydali za dobrodružstvími na severní ostrov – ostrov ohně, sopek a tryskajících termálních pramenů. Ale o tom až příště.