Barevný podzim v Blenheim aneb jak jsme přičuchli k vinařství

                Po dlouhé době vás zdravíme z města Blenheim, jednoho z nejslunečnějších míst na Novém Zélandu. Přijeli jsme sem zhruba na konci března, po dvouměsíčním cestování na Zélandu a na Polynéském ostrově Samoa. Naším cílem bylo si najít práci ve vinařství na pozici „cellar hand“. Od našich kamarádů jsme totiž slyšeli, že je to nejenom velice výdělečná činnost, ale také velmi zajímavá. Vinérky své pracovníky vybírají během zimních měsíců a většina jich už tedy měla plný stav. My jsme o pozice zažádali již v prosinci, ale bohužel neúspěšně. Bez zkušeností a bez studia daného oboru jsme neměli šanci. Přesto jsme do Blenheimu přijeli a vsadili na to, že se nějaký pracovník neobjeví či nedostane víza.

                Tři dny jsme objížděli všechna vinařství v oblasti Marlborough a vyptávali se po práci. Paní ve vinných sklípcích nás většinou moc vřele přivítaly. Práci prý nemají, ale jestli prý nechceme alespoň ochutnat víno. Zatím ne, odpovídáme s poděkováním a odcházíme. Rozdáváme životopisy, telefony, emailové adresy. Nakonec se nám přeci jen ozve Greg, hlavní manažer z velké vinérky Mud house. „Přijďtě v pondělí v 8 ráno a můžete začít“, povídá. Skvělé. O víkendu si ještě zajedeme do kousek vzdáleného města Nelson, kde jsme si před několika měsíci kupovali Karkulku. Navštěvujeme kamaráda Ondru a užíváme poslední dny volna.

                V pondělí ráno vstáváme po dlouhé době brzo, prázdniny skončily. Přijíždíme před vinérku,kde už stojí partička jihoameričanů. My se dáváme do řeči s Nathalie z Kalifornie. Podepisujeme kontrakty, dostáváme „welcome bag“ - láhev vína a několik dalších maličkostí. Následující tři dny se seznamujeme s našimi dalšími spolupracovníky. Je jich tu opravdu hodně a z celého světa. Španělsky neustále brebenticí Argentinci, o něco lépe anglicky mluvící Chillani, Francouzi - přesvědčení o tom, že u nich doma se to stejně dělá nejlépe, ukecaní Američani, pracovití Kanaďani, a chytrácký Němci a pak my - jediní dva Češi. Práce moc není, jelikož pravá sklizeň ještě nezačala. V celé oblasti Marlborough bylo totiž nevídaně studené a mokré léto, takže vinné révě se zrovna nedařilo. Dostáváme potřebná bezpečnostní školení, kupujeme si nezbytné gumové holínky a procházíme si vinérku a vinici.

                Třetí den je pro nás nachystána ochutnávka vín. Zkoušíme vína Mud house, ale také Astrolabe, což je klientská firma Mud housu. Argentinci si na víno stěžují. Bílé jim vůbec nechutná, červené zas není moc silné. Marek poctivě víno nevyplivuje a všechno polyká. Po desáté skleničce se už na mě usmívá a září mu oči. Po „tastingu“ na nás čeká barbeque a Greg si pro nás nachystal i týmovou hru. Po celé vinérce je pro nás nachystáno několik disciplín, které máme se svým týmem zvládnout co nejlépe nebo v co nejkratším intervalu. Během barbeque se vyhodnocují výsledky a vítězný tým si samozřejmě odnáší odměnu. Tahle práce mě zatím baví, říkám si!

                Další týden máme zatím jen 8 hodinové směny. Začínáme v půl čtvrté odpoledne a končíme o půlnoci. Marka přidělili k červenému vínu a nemůže si to vynachválit. Je nadšený, že může být svědkem celého procesu výroby vína. Od drcení hroznů až k zabarelování mladého vína. Já pracuji u presů s bílým vínem. Je to pro mě všechno nové, takže první dny bojuji se svojí nepraktičností, nad kterou však později vyhravám. Mám skvělého supervisora Manuela s Portugalska a skvělý tým kolem sebe, Carolinu z Chille, Jona z Kalifornie, Matthiase z Německa a Antoina z Francie.

                V půlce dubna se již dodávky vína zvyšují. Naše pracovní směny se tedy prodlužují na dvanáct hodin. Od sedmi večer do sedmi do rána. Zvykáme si na jiný denní režim. Vstáváme se západem slunce a za rozbřesku v práci končíme. V noci je taky „pekelná“ zima, teploty se často pohybují kolem nuly, nosím čepici a několik vrstev oblečení. Práce však rychle utíká a my jsme každé ráno odměněni krásným východem slunce. Zjišťujeme, že noční směny jsou oproti denním celkem výhrou. Během dne je totiž ve vinérce hlavní vedení a jak jsme slyšeli, manažer Greg není vždy zrovna nejmilejší. 

                Následující měsíc jsme tedy pracovali 6 dní v týdnu, 12 hodin denně. Kromě spánku a práce jsme nestíhali nic jiného. Byl to šílený kolotoč, kdy už člověk ani nepřemýšlí, co dělá, jelikož je to vše tak automatické. A k tomu všemu je to celé naopak. Sklenička vína v 8 hodin ráno, vaření večeře v 5 hodin v noci. Po práci jsme s ostatními párkrát někam zašli – na snídani, na přenos fotbalové utkání champion league nebo jen tak posedět a popít k někomu domů. Byl to těžký, ale nádherný měsíc. Seznámila jsem se s nádhernými lidmi. A hlavně jsem zjistila, že když se chce, všechno jde. Například že i nepraktická holka z města se naučí dělat praktické věci a tím překoná sama sebe.