Kuala Lumpur

10.-12.11.2011

Kuala Lumpur je směsicí kultur, národností, barev a vůní. Najdete tu vše, na co si vzpomenete. Od mohutných mrakodrapů a výškových budov se po pár krocích můžete dostat k malinkým barevným domečkům Chinatownu či hinduistickým chrámům. Na jedné ulici vedle sebe stojí restaurace indická, čínská, thajská a domácí malajská. A pokud dostanete chuť na japonské sushi, stačí si zajít do některého z obchodních domů na „running sushi“.

                My jsme se ubytovali v čínské čtvrti, kam směřují kroky většiny cestovatelů. Hostelů je tu hned několik na jedné ulici a ceny jsou na velkoměsto přijatelné. Nás si odchytl hned jeden chlapík po pár minutách, co jsme vystoupili z našeho autobusu. Bylo šest hodin ráno a on se představil jako majitel hostelu. Nabídl zadarmo wifi a pokoj jsme nakonec usmlouvali na 45 ringitů.

Po vydatném spánku, vedly naše první kroky do uličkek Chinatownu. Nakukovali jsme do čínských vývařoven, kde se zrovna vařily husí krky a vůně to nebyla zrovna příjemná. Prohlédli jsme si čínský chrám, kterému dominovaly barevně malovaní lvy s oštěpem na stráži. Na stole tu byli vyskládané pomeranče a další „obětní“ dary. Ze střechy visely spirálkovitě stočené vonné tyčinky společně s čínskými nápisy na papírku. Nejspíše nějaké mantry. Všude tu hořely svíčky a na nejrůznějších místech byly postavené postavičky čínských bůžků. Chrám se nám moc líbil. Pár metrů od něho se do výšky tyčil vysoký hinduistický chrám. Dovnitř jsme nešli, nechtělo se nám tam bosky. Z Indie jsme už přeci jen v pár hinduistických chrámech byli a ony se zas tolik neliší.

Procházeli jsme velkým tržištěm, kde prodavači nabízeli „faikové“ kabelky či parfémy. Malajské ženy v šátcích zkoušely, které jsou ty nejlepší. Kolem stánků se smažily indické dobroty nebo tu Malajští muži připravovali místní specialitu – maso na špejly.

Prošli jsme kolem prvního kadeřnictví. Marek tam však odmítl jít, jelikož ho vedli Indové. (Nechal se ostříhat - jak jinak než na poslední chvíli - až poslední den v malajském salónu). A pokračovali jsme na hlavní ulici Puduraya. Tady to žilo. Vedle autobusové stanice stály velké obchodní domy a spousta lidí před nimi. Malajky v barevných šátkách nebo bez nich moderně oblečené, Indky, čínští muži a do toho pár bílých turistů. Ulice vedla dále k zastřešené městské tržnici. K našemu překvapení klimatizované. V obchůdkách tu nabízeli tak nádherné orientální zboží – vějíře, nástěnné malby, keramiku – že mě až zamrzelo, že si nic nemůžeme koupit. Nu což, i něco tak skvělého jako roční cestování má nějaké ty chyby. Musíte zapomenout na prostorově větší suvenýry či dárky. Prošli jsme kolem muslimské mešity Masjid Jamek a pokračovali dále podél široké ulice. Malajci hrozně rádi jezdí na motorkách. Po rozsvícení zelené na semaforu se jich vyřítí hned několik desítek a až po nich následují auta.

Dostali jsme chuť na sushi. Kde jinde si ho dát než v obrovském nákupním centru Petronas towers. Sešli jsme po schodech do stanice malajského metra. Opět tu byla puštěna klimatizace naplno. Všude čisto, jakoby to tu právě opustila uklízecí četa. Nakoupili jsme lístky, jednosměrné. Kupóny se vkládají do turniketů, odkud si je zase vezmete nazpátek. Až při výstupu si je turniket nechá. Petronas towers je to největší nákupní centrum, jaké jsem viděla. Na 7 podlažích tu najdete obchody jak velice luxusních značek, tak i obyčejné obchody dostupné širším vrstvám. Třetí poschodí je plné restaurací a rychlých občerstvení. My jsme zamířili rovnou do Sushi kingu. Sushi byla výborné a samozřejmě o hodně levnější než u nás.

Kualu jsme opouštěli po třech dnech, byla posledním naším asijským městem. Alespoň pro tento rok. Jak jsme se společně shodli, Kuala je živým moderním městem, ve kterém bychom si dokázali představit nějakou dobu žít. Najdete tu jak západní komfort, na který jste zvyklí. Tak i exotiku a orientálnost v malých krámcích či lidských tvářích.