Phnom Penh a muzeum genocidy

26/12/2012

                Ráno odjíždíme lodí z ostrova opět na pevninu. Na autobus do hlavního města si ještě musíme pár hodin počkat, takže zakotvíme v restauraci a krátíme si čas kanastou. Cesta ubíhá rychle, až na dopravní zácpu v Phnom Penh. Více než hodinu a půl popojíždíme krokem a pak už na nějakém - nám opět neznámém - nádraží vystupujeme do černočerné tmy. Za dva dolary se pak necháváme dovézt do batůžkářské čtvrti. Bydlíme ve vedlejším hotelu než posledně, měli už plno. Turistů po Vánocích přibylo.

27/12/2012

                Po snídani zjišťujeme, že zítra již brzy ráno odlétáme do Kualy Lumpur, tedy nikoliv až večer, jak jsme si doposud mysleli. Musíme ještě zařídit několik věcí ohledně australských víz, takže dopoledne trávíme v hotelu na internetu a až odpoledne se uvolníme. Naše první kroky vedou do muzea genocidy, jedné z mála zajímavostí, kterou tu v Phnom Penhu kvůli nedostatku času důkladně prozkoumáme. Chvíli smlouváme s tuktukářem a pak už můžeme po širokých bulvárech kolem pomníku nezávislosti vyrazit. Za 15 minut jsme na místě, platíme vstup a vcházíme do jednoho z nejponuřejších areálů, které jsem v životě viděla.

                Muzeum se nachází v budově bývalého nechvalně proslulého vězení S-21, které sloužilo především k detenci „nepřátel režimu“, k jejich vyslýchání, nehumánní tortuře za účelem přiznání se k nepravdivým skutečnostem a nakonec k finální likvidaci. Pobyt v přísně střeženém vězení přežila jen hrstka šťastlivců, ti zbylí – až 20 000 vězňů – bylo zabito.

                Vcházíme do rozlehlého areálu čtyř budov a velkého obdélníkového nádvoří mezi nimi. Pol Pot vězení S – 21 vytvořil z bývalé základní školy. Jde mi mráz po zádech z toho, jak se něco tak nevinného, jako je škola, mohlo stát místem tisíců vražd. Procházíme budovou A. Ve velkých místnostech (bývalých třídách) byli vězněni vůdci odboje proti Rudým Khmérům. Vedle dřevěné postele na zemi můžeme ještě dnes sledovat zaschlé a zčernalé fleky od krve. Okna kdysi bývala z pevného skla, aby se minimalizoval křik mučeného doléhající na ulici. Přistupuju k němu a koukám ven. Vnímám tu děsivou atmosféru tohohle místa, odkud nebylo útěku. Jako bych cítila to neuvěřitelné množství duší lidí, kteří zde zemřeli.

                Další budovy B, C a D vypadají uvnitř trošku jinak. Velké třídy byly pomocí cihel či dřevěných prken rozděleny na malé cely o rozměrech 0,8 krát 2 metry. Vězněni tu byli individuální „zločinci“, kteří proti režimu nebojovali, pouze se mu nehodili. Součástí výstavy jsou fotografie vězňů, které jsou opravdu silným zážitkem. V některých očích lze vyčíst hrdost a vzdor, v jiných odevzdání a v těch nejsmutnějších čiré zoufalství, strach a děs. Oběti byly fotografovány vždy dvakrát, poprvé při nástupu do vězení, podruhé po své smrti. Dále si můžeme listovat velkými knihami se záznamy o „protirevolučních živlech“ či výpovědi samotných bachařů. Těm často nebylo ani 15 let a práce ve vězení byla jen jejich alternativou druhé možnosti – smrti. 

                Nejhorší na tomto celém temném období kambodžské historie mi přejde fakt, že Pol Pot se svojí „armádou“ vedl genocidu na svém národu, na vlastních krajanech, na svém lidu. V roce 1975 po vítězství Rudých Khmérů vydal Pol Pot rozkaz k rychlému opuštění celého hlavního města kvůli možnému bombardování letadly USA. Lidé Pol Potovi věřili, proto si vzali to nejcennější a na nějakém dopravním prostředku či pěšky se paprskovitě vydali na venkov. Bombardování však bylo samozřejmě jen záminkou, která Rudým Khmérům sloužila k vyklizení Phnom Penhu. Podle jejich filosofie totiž byla města centrem zkaženosti, kterou nasály ze západní civilizace. Za pomoci izolace a soběstačnosti se z Kambodži podle plánu měla během několika let stát rýžová velmoc. Všichni obyvatelé země byli nuceni žít na vesnicích, společně s venkovany pracovat a poslouchat jejich instrukce. Lidem z měst byl odebrán a spálen jejich osobní majetek. Vše dle komunistického hesla, že si je každý přeci roven a neměl by se odlišovat.

                Ti, kdo s názory ústředního vedení Angkaru nesouhlasili, byli společně s celými rodinami zabiti. Nikdo neunikl, ani batolata. Nejdříve se zabíjelo náboji, později docházely a tak se obětem rozbíjela lebka pažbou pušky. Byly kopány masové hroby a v nich pohřbívány celé rodiny. Země také navzdory „sofistikovaným“ plánům o rýžové velmoci trpěla hladem. Potraviny byly rozdávány na příděl, který byl po 12 hodinové práci na poli žalostně malý. Celé Pol Potovo řádění si ve výsledku za 4 roky jeho vlády vyžádalo až 2 miliony obětí (asi třetinu celkového obyvatelstva).

                Procházíme se po bývalém školním hřišti, nyní doplněném čtrnácti hroby s posledními vězni tohoto hrozného vězení. Našlo je až osvobozující vojsko v roce 1979. Dojdeme až k dřevěnému obdélníku sestavenému ze tří dřevěných trámů. Dříve sloužilo jako tělovýchovná pomůcka žákům, později bylo přeměněno na vyslýchací a mučící stroj.  Ve vězení nacházíme další mučící stroje či praktiky vyobrazené na obrázcích. Připomínají evropský středověk.

                Nejžalostnější je též skutečnost, že většina hlavních generálů a nejhorších „zvířat“ za své zločiny proti lidskosti a za zločin genocidy nebyli vůbec souzeni. Strana Rudých Khmérů přes všechny své skutky po roce 1979 fungovala normálně dál a žádný tribunál (jako byl Norimberský či Tokijský) nikdy neproběhl. Proto se podle mého názory Kambodžané se svojí minulostí ani nemohli vyrovnat, není totiž uzavřená. Jak je možné rozeznat dobro od zla, když ani z jednoho neplynou žádné následky? Celá jedna generace Kambodžanů byla touto érou ovlivněna a to nejsou žádní pamětníci. Sedmdesátá léta jsou ještě moc blízko ...

                Muzeum genocidy na nás s Markem moc zapůsobilo, člověk má zase o čem přemýšlet. Kambodžané měli opravdu kruté dějiny a my těmto milým a usměvavým lidem přejeme do budoucna jen to nejlepší. Je mi hrozně líto, že už zítra odjíždíme. Nejraději bych tu zůstala ještě nějaký ten týden a zemi prozkoumala detail po detailu.

                Večer se tečkou dnešního dne stává procházka po nábřeží a kolem královského paláce. Jé trošku kýčovitě, ale přesto nádherně osvícený. Sbohem Kambodžo!