Dýmící velikán Mount Bromo

2/4/2013

Do městečka Probolinggo dorazíme dodávkou po zhruba desetihodinové jízdě z Yogyi. Cesta by nebyla tak hrozná, kdybychom absolvovali pravidelné zastávky. Řidič nám však zastavuje pouze jednou – na půlhodinový oběd. Zbytek času se s Markem mačkáme na přední sedačce auta. Praží na nás slunce a klimatizace klasicky nestíhá. Se svými více než 130 miliony obyvatel je Jáva nejzalidněnějším ostrovem na světě. Vesnice střídá vesnici a silnice protíná snad každou z nich. Díky tomu a hustému provozu urazíme za hodinu jízdy mizerných 30-40 kilometrů.

V Probolinggu měníme dodávku za jeep a z města vyrážíme do kopce ke kráteru sopky a k našemu Yoshi guest house. Řidič vybírá strmé zatáčky a se samozřejmostí se mnou ještě stačí komunikovat a kouřit. Kouř z cigaret se mísí s chladným vzduchem hor. Na ten jsme se těšili! Po poslední hodině jízdy (dnes už toho bylo opravdu dost), vystupujeme před hotelem. Ten mě příjemně překvapuje. Vypadá jako horská chata a pokoje jsou taky moc útulné. V restauraci objednáváme večeři. Nepohrdneme čerstvými bramborami ze zdejších svahů, po každodenní rýži je to příjemná změna. Spát jdeme brzy, budíček nařizujeme na ještě noční hodinu – 3:00.

3/4/2013

                Poslepu se oblékáme a vyrážíme strmě do kopce. Vzduch je chladný, ale zima nám není. A i kdyby byla, do kopce se rychle zahřejeme. Míjí nás několik jeepů s turisty mířící též na vrchol. My zatím s díky odmítáme, k vyhlídce chceme dojít pěšky. Procházíme vesnicí, potkáváme jen pár pobudů v dýmu cigaret. Bez snídaně většinou ani nevstanu, takže se mi brzy začíná točit hlava. V ústech a v krku cítíme síru z blízkých sopek.

Kolem páté začínají kokrhat kohouti a my stále nedošli ke kráteru sopky. Náš hotel se nachází více v údolí, než jsme si mysleli. Všechny jeepy jsou už nahoře a my si ani nejsme jistí, zda jdeme správně. Jak už to někdy bývá, štěstí přeje i nepřipraveným. Ze tmy se vynořuje pán na motorce. Ptáme se ho, na správnou cestu a nakonec s ním domlouváme odvoz. Smlouváme na 30 000 rupií a ve třech nasedáme na motorku. Cesta je dost rozbitá, takže Marek musí občas sesednout, já se vezu celou cestu. Slunce začíná vycházet zrovna, když přijíždíme ke kráteru. Stihli jsme to! Poslední kilometr jdeme pěšky. Míjíme oblíbený spot, kde se na sebe mačkají desítky turistů a lezeme ještě výš. Nacházíme místečko jen pro nás a Marek rozestavuje svůj nový stativ. Dělá první fotky a já se kochám výhledy do údolí.

                Mount Bromo je usazený v kaldeře vybuchlého vulkánu. Je obklopený oblaky síry a občas nějaký ten obláček též vybafne. Za ním se do výše tyčí další sopka Semeru, která je zároveň nejvyšším vrcholem Jávy. Po sopečné krajině šplhají první sluneční paprsky. Šedá barva najednou dostává desítky odstínů. Asi hodinu a půl se vydržíme koukat na sopečné kužely a pak sestupujeme po úzké stezce dolů.

Cesta do vesnice je lemovaná kaskádovými zeleninovými políčky, které nám díky tmě zůstaly zatím utajené. Místní obyvatelé Orong tu už od brzkého rána okopávají své záhony zeleniny zasazené ve strmém kopci. Několik místních potkáváme hned u cesty. Na svých ošlehaných tvářích vykouzlí nádherné úsměvy a ve svém jazyce se nás ptají, jak se máme. Dobře, jen se již na nás začíná projevovat únava a hlavně obrovský hlad. A hotel je ještě stále dost daleko. Zastavujeme tedy projíždějící motorkáře, a ptáme se zda-li nás vezme dolů. Prý nemá čas, zavolá však svému kamarádovi, který pohotově přijede i se svojí malou, asi tříletou dcerkou. Proč ne. Ve čtyřech tedy jedeme po strmé silnici dolů. Ve vesnicích to už žije, místní na nás mávají a překvapeně se smějí.

Na terase našeho hotelu si dáváme opulentní snídani. Kolem nás poletují velcí motýli a nad kopci se stahují mračna. Čas si jít zdřímnout. Když se před polednem znovu probouzíme, začíná už pršet. Zbytek dne trávíme zalezlí v posteli. Je nám dobře.

4/4/2013

Budíka máme nařízeného už na lepších 6 hodin. Chceme se jít kouknout přímo na kráter sopky Bromo a ke klášteru po cestě. Bohužel je zataženo a začíná pršet. Tohle nemá cenu. Ještě rozespalí měníme plány a zůstáváme v posteli.

Po snídani čekáme u cesty na místní miniautobus – bemo, kterým se necháváme zavézt zpět do Probolingga. Cestují s námi převážně ženy s objemnými zavazadly. Na trh vezou pytle brambor a ošatky a proutěné koše zeleniny. Co chvíli nějaká vystupuje a další zase nastupuje. Všechny na mě ale ukazují palcem nahoru – asi se jim líbím.

Zbytek dne strávíme cestováním na další indonéský ostrov – Bali. Jelikož vše trvá dvakrát tak déle, než nám bylo původně řečeno, na trajekt dorazíme až za tmy. Z přístavu Gilimanuk nejezdí již žádné autobusy a proto hledáme ubytování. Nacházíme ho poměrně brzy – opět v nádherném avšak neudržovaném koloniálním domečku.