Město starší než legendy

„Varanasí is older than history, older than tradition, older even than legend, and look twice as old as all of them put together.“ Mark Twain

Zdravíme z Varanasí, města boha Shivy a zároveň jednoho z nejstarších žijících měst na světě. Cesta vlakem z Amritsaru trvala 21hodin, ale byla nad očekávání pohodová, rychlá a bezproblémová. V indických vlacích jsou vždy tři sedačky nad sebou. Nejvyšší a nejnižší jsou přidělány na pevno, prostřední se zavěšuje řetězy. Z druhé strany vagonu jsou ještě naproti „kupé“ dvě sedačky, ale ty jsou o mnohem menší. Dle rady zkušeného cestovatele Indií jsme si vybrali 2 nejvyšší, Indové tam nejmíň lozí a je tam mnohem víc soukromí. Batohy jsme si připevnili pod nejnižší sedačku zámečky, ty jsme ani nemuseli vozit z ČR, vlakem procházeli kluci a prodávali je. Do Varanasí vlak zastavoval asi na 15 zastávkách, na nádraží do vlaku vždy nastoupili prodavači jídla či pití. Nejvtipnější jsou kluci s velkýma konvema s čajem, prochází uličkou a pořád křičí chai, chai, chai! Jízda vlaku nás dobře uspávala, takže jsme se vyspali mnohem lépe než třeba v autobuse.

Na nádraží jsme si vzali rikšu, Marek měl vybraný hotel z Lonely Planet. Rikšák nás zavezl, jak nejdále mohl a pak už nás vedl pěšky. Do nejstaršího centra Varanasí rikši totiž nemohou. Říkala jsem si, jak to bude perfektní, představovala jsem si totiž díky tomu větší klid. Hotel nás příjemně překvapil, za tři roky jsou ceny pokojů stejné, jak byly napsány v LP. Poprvé v Indii máme sprchu! Na střeše hotelu je restaurace a ještě výš se každý den konají lekce jógy. Jdeme se nasnídat, v hotelu bydlí samí běloši, hlavně Britové. Ze střechy hotelu máme nádherný výhled na široké rozpětí Gangy. Koukáme na střechy domů. Město vypadá z výšky tak klidně, ale opak je samozřejmě pravdou.

Naše první kroky mířili k hlavnímu spalovacímu ghatu, kde se obřadně provádí spalování mrtvých těl. Jsou tu ve Varanasí celkem dva, ale tenhle – jmenuje se Manikarnaka ghat, je největší. Spaluje se tu ve třech výškových úrovních, podle kastovní hierarchie. Jelikož je však hladina Gangy velice vysoko (asi o 10 metrů), spaluje se jen na nejvyšší úrovni. Prošli jsme jedním vybydleným domem na jeho terasu, odkud byl lepší výhled a kde se člověk nezalykal dýmem z hranice. Hned se k nám přichomítl jeden kluk, říkal, že na terasu můžeme jen pokud přispějeme cestou zpátky staré paní, která tam žebrala. Stará se prý o místní hospic, kam lidé přicházejí, aby dožili. Koukali jsme se na hranici a klučina nám začal vyprávět hlavní význam a ceremonii spalování.

Hranice hoří 24 hodin denně, někdy spálí třeba i 450 mrtvol, záleží na tom, kolik jich zrovna ten den je. Ke spálení jednoho těla je potřeba 300kg dřeva. Jeden kilogram dřeva stojí zhruba 150 rupií. Používá se speciální dřevo, které pohltí pach hořící mrtvoly. Pro Indy je to tedy obrovská suma, ale prý si na to někdy šetří i celý život.  Pro hinduisty totiž spálení těla ve Váranasí znamená to, že jejich karma dojde k nirváně. Obzvláště bohatí Indové si mohou dovolit santalové dřevo, kde se cena jednoho kilogramu pohybuje mezi 2500-3000rupiemi! A teď k celému průběhu: mrtvé tělo se nejdříve omyje v Ganze, aby se očistila jeho karma. Následně se zabalí do barevného hávu, podle barvy se pozná, pohlaví a stáří mrtvého. Nejstarší či nejmladší syn (záleží, zda zemřel otec či matka) si obřadně oholí hlavu a zapálí hranici otepem slámy o Shivův plamen, který ve Varanasí hoří prý přes 3500 let. Tělo se spálí zhruba po třech hodinách. U mužů neshoří celý hrudník, u žen pánev. Jinak zůstane jen hrst prachu, který se vhodí do Gangy. Pozůstalí jdou následně k dalšímu ghatu, kde se obřadně vykoupou a pokračují domů. Při cestě nazpátek jsme babce zaplatili 25 rupií, ten kluk samozřejmě mluvil alespoň o ceně jednoho kilogramu dřeva, ale moc jsme mu nevěřili.

Pokračovali jsme k dalšímu ghatu, ačkoliv jsme vůbec netušili kudy. Prodírali jsme se uzounkýma uličkama s rozpadlými domky, a malými svatyněmi. Snad Shivy nebo koho. Myslela jsem, že mě po Dílí už nic nepřekvapí, ale to jsem byla naivní. Varanasí je nejvíce indické město, jaké si člověk může představit. V uličkách se člověk musí vyhýbat kravám, či alespoň tomu, co po nich na chodníku zbylo. Chodníky tu nejsou dlážděné, ale hliněné, takže po dešti se kličkuje mezi kalužemi v blátě. Všeobecná dusná atmosféra se snoubí z pachem hořícího dřeva, odpadků a výkalů. Občas kolem nás projde průvod, který na nosítkách nese zabalenou mrtvolu. Smrt je tu všudypřítomná, bere se jako samozřejmá součást života.  

A do toho Indové. Z každého stánku na vás křičí, něco nabízí, hedvábné šály, pašmíny, oblečení. Přitom vás oslovují my friend. Kolemjdoucí se ptají, odkud jste, jak se jmenujete, kam jdete. Někteří, a není jich málo, nám nabízí drogy – hašiš, kokain, prý mají vše, co chceme. Na dalším ghatu nám člověk podává ruku. A my mu ji nemůžeme potřást, jelikož víme, že je to lest. Ind by ji totiž začal masírovat, poté by přešel ke krku a pak by zato samozřejmě chtěl nekřesťanské peníze. O takových případech jsme slyšeli několikrát. Nejsem zvyklá se chovat k lidem neslušně, neodpovídat na pozdrav, nepodávat ruku ... ale tady to asi jinak nejde ...

Jelikož je vysoká hladina Gangy, jak už jsem se zmínila, je nemožné procházet rovnou z jednoho ghatu k dalšímu, musí se kličkovat uličkama. Při cestě do našeho hotelu jsme se tudíž několikrát ztratili. Naštěstí tu je po ulicích spousta policistů, kterým jsme mohli věřit, že nás posílají správnou cestou. U hotelu jsme potkali našeho “známého“, který s námi ráno prohodil pár vět česky – jezdí tu prý spousta Čechů. Povídal nám o svém obchodě s hedvábím a také nás varoval před podvodníky u spalovacího ghatu. Prý chtějí peníze na hospic, ale žádný hospic tu není, peníze si samozřejmě nechávají pro sebe. Jak prosté a očekávatelné, říkáme si. V hotelu si užíváme klidu a jdeme brzy spát.

Další den totiž vstáváme v neuvěřitelných 4:30. Chceme vyrazit na ranní projížďku po Ganze za svítání. Včera jsme se domluvili ještě se třema holkama z hotelu (2 Britky a jedna Němka), že půjdeme dohromady, abychom to měli levnější. Cestou k hlavnímu spalovacímu ghatu se probouzí ulice, lidé si dávají čaj a koukají na nás. Chvíli se musíme zas hádat o ceně projížďky, ale nakonec to usmlouváme. Vybíráme loď s motorem, jelikož pádlovat by bylo v těchto podmínkách dost riskantní. Chceme plout směrem k hlavnímu ghatu, to je však prý zakázáno, kvůli vysoké hladině, tak plujeme na druhou stranu. Míjíme ghaty, na kterých lidé se lidé koupou, čistí si zuby, perou prádlo. Slunce stále stoupá. Cestou zpátky máme trochu problémy s protiproudem, ale nakonec se šťastně vracíme ke břehu.

Večer, při západu slunce, jsme chtěli jít na slavnostní ceremoniál uzavírání řeky Gangy na hlavním Dasaswamedh Ghatu. Jelikož však celý personál našeho hotelu žvýká s pravidelností betel, příprava večeře trvá dvakrát déle, než jsme si mysleli. Tak to asi necháme na zítra.