Země barevných turbanů, pouště a velbloudů

Zdravíme po delší době ze státu Rajasthan. Zatím jsme poznávali města Jaipur a Pushkar.

13. - 14. 9. 2011

Vlak z Varanasí do Jaipuru jsme stihli, jak se říká, za pět minut dvanáct. Čekali jsme asi hodinu a čtvrt na večeři v našem hotelu. Jak jsem psala minule, obsluha žvýkala betel  vše jim trvalo přinejmenším dvakrát tak dlouho než normálně. Ještě byl problém večeři zrušit, protože s ní, kupodivu již začali! Pak jsme nemohli chytit rikšáka za míň než 100r. S tím jsme se stejně nakonec museli dohadovat, protože cenu, na které jsme se domluvili, požadoval po nás obou. Na nádraží nebyla tabule s odjezdy vlaku, takže jsme obíhali nástupiště a ptali se na vlaky. Sranda. V 18:15, kdy vlak odjížděl, jsme však již seděli na svých místech. Uff.

Hotel v Jaipuru jsme měli vyhlídlý v LP. Měl být i s bazénem, jupí. Bazén byl nakonec ve skutečnosti za poplatek 100r., ale pokoj byl nádherný. Konečně jsme měli okno a trochu čerstvého vzduchu.  Na snídani jsme si dali ten proklatý ananasový fresh, s kterým jsme zápasili ještě další tři dny.

Pink city neboli Jaipur patří mezi ty větší města. Procházeli jsme širokou ulicí s obchody jako Adidas nebo Beneton k velké bráně, která otvírala historické centrum. Víc než růžová mi barva domů přišla oranžová, ale to nic neměnilo na kouzlu atmosféry, kterou domy zprostředkovaly. Domy měli podloubí, ve kterých byli jak jinak krámky se vším možným. Provazy, kola, květinářství, koření. Šli jsme se kouknout na střechu jednoho z domů, u kterého byl i chrám. Pán domácí nám začal vyprávět o chrámu, pak nám radil, ať nechodíme do City palace, ať raději jedeme k vodnímu paláci a do místní textilky. Dali jsme na něho a vzali jsme si rikšáka, který však pořád nerozuměl, kam chceme vzít. Musel se zastavit a přeptat se svých kumpánů na cestu. Hlavně se za jízdy pořád smál, vyprávěl nám směsicí angličtiny a hindů, že má tři děti a nabízel nám BiDička.

V textilce se nás opět ujali jako králů. Nejdříve nám ukazovali, jak se barví tkanina či jak se pletou koberce. Pak nás vzali do vyššího patra, kde nám předváděli již hotové kousky. Typické jsou prý přehozy na postel. Nejdříve barvené, pak vyšívané, hedvábné, s kamínky. Cena samozřejmě odpovídala náročnosti práce a šplhala se až do 10 tis. rupií. Dále jsme obdivovali měkké pašmíny (1000-1500r.). Marek se vyptával na ušití obleku. Z nádherné černé látky mu to vypočítali na neuvěřitelných 10500. Za takovou cenu bychom nekoupili oblek ani v kolekci CA, říkáme si. Když odcházíme, k ceně obleku prodavač přihazuje i ušití košile, jednu pašmínu a jeden přehoz. Mrzí nás, že Indie není naší poslední destinací, tady se tak dobře nakupuje!

K Vodnímu paláci přicházíme při západu Slunce. Nádherně se leskne nad vodní hladinou, stejně jako na ní. Pozorujeme ho od silnice. Je bohužel už několikátým rokem v opravě. U břehu sedí malá holčička a z těsta válí válečky. Nejdříve nechápeme, k čemu jsou a s díky je odmítáme. Pak pochopíme, že je to krmení pro ryby. Lidi se tu zastaví, dají holčičce peníze a nakrmí ryby v jezeře. Odpočíváme po hektickém dni, když si to k nám namíří jeden rikšák. Začne nás zpovídat, jestli si ho pamatujeme, že jsme ho potkali u City Palace. Vyptává se, proč jsme nejeli s ním, a s kým že jsme sem přijeli a za kolik. Moc si ho nevšímáme a on naštěstí odchází. Holčičce na odchodu dáváme pár rupií a ona nám na oplátku mává.

Najít v Indii rikšáka, který vás zaveze za stejnou cenu z místa A do místa B, jakou jste před tím zaplatili za cestu z místa B do A, je asi nemožné. Nebo alespoň u vodního paláce. Přijeli jsme sem z centra za 50 r. a představovali jsme si stejnou cenu nazpátek. To jsme ale narazili. Nevíme, zda za tím stojí již zmíněný rozčílený rikšák nebo to jen nedává smysl. Nikdo nás nechce odvézt za méně než 100r. Po několika marných pokusech se rozhodneme jít pěšky, Třeba cestou na někoho narazíme. Cena odvozu se chvíli směrem k městu ještě zvyšuje. Sledujeme prázdné rikši, které jedou do centra. Než aby nás vzali za 50r., jedou raději sami. Tohle nechápeme. Nakonec se nás jednoho rikšáka zž

elí a vezme nás, i když neustále opakuje, že klasická cena je 70r.

Večeři ani nedojídáme, není nám nejlíp, tak jdeme spát.

Pushkar 

15.9. 2011

Do Pushkaru vlaky nejezdí. Proto jedeme vlakem jen do Ajmeru a odtud místním autobusem do Pushkaru. Cesta vlakem trvá jen dvě hodinky, proto si ani nekupujeme lístky do spacího vagonu a jdeme pěkně do tzv. dobytčáku, kde jezdí skoro jen místní. Všechno však probíhá hladce, nikdo se nemačká, nikdo si nesedá na naše místa. Všichni na nás zvědavě koukají, paní v hedvábném sárí, pán – svalovec, dva kluci vedle nás asi s 15 zavazadlama. Nikdy nepochopím, jak jsou Indové schopni cestovat s tolika taškama, když jen z nastupiště do vlaku je nosí na čtyřikrát. Pán naproti nám se s námi dává do řeči, prý dělá byznys. Jaký se však už nedozvíme, vlak odjíždí a on šel do vlaku vyprovodit jen dcerku. Na jeho místo usedá pán – svalovec. Tak jako každou jízdu vlakem nevíme co s odpadkama. PET láhve, obaly od jídla Indové běžně z vlaku vyhazují. Koše ve vlaku, stejně jako kdekoliv jinde v Indii neexistují. Nám se to však pořád příčí. Už jsme se však zlepšili v souboji očních kontaktů. Indové se totiž hrozně rádi dívají upřeně do vašich očí a já měla zpočátku velký problém neuhnout a tudíž neprohrát. Markovi uhýbají pohledem ženský, mě nikdo.

Na nádraží chytáme rikšáka a jedeme na autobusák. Všímáme se nových barevných turbanů místních pánů. Mají barvu jak fosforeskující žvejkačky. V nacpaném autobusem nám řidič drží privilegovaně místa za jeho sedadlem a paní za náma cosi remcá v hindů. Autobus zastavuje co sto metrů a nabíráme další pasažéry. Zdá se mi to nebo je autobus opravdu nafukující? Mezitím se davem, nepochopím jak, prodírá průvodčí a vybírá peníze. Místo očekávané půlhodinky jedeme asi hodinu, řidič však předvádí excelentní výkony. V serpentinách v kopcích najíždí do zatáček v protisměru, aby je vybral. Někdy ani to nepomůže a my nad svahem couváme, abychom zatáčku vybrali napodruhé. Pasažéři řidiči radí jak na to a všeobecně se u toho baví.

V průvodci jsme si opět vybrali hotel v LP.  Na nádraží v Pushkaru se však na nás slítli jako vosy na med tři naháněči a předháněli se při ukazování barevných obrázků jejich hotelů. Nakonec vyhrál ten s bazénem, když jsme s ním v Jaipuru nepochodili. S hubeným mladíkem jsme vyrazili směrem do kopce a po dvou minutách chůze jsme byli v hotelu. Mohli jsme si vybrat ze čtyř pokojů, u kterých byla kvalita odstupňovaná cenou. Jdeme se vykoupat a navečeřet, do města půjdeme až zítra. Ještě se snažíme dát do řeči s prvníma Čechama, který v Indii potkáváme. Nemají moc zájem, tak raději pokecáme s jedním Australanem z Newcastlu.

16. 9. 2011