Bombej a Palolem

Mumbai

24.9.2011

Do Mumbai nám odjížděl vlak z Jodhpuru. Celou noc jsme opět krásně prospali. Ráno s námi sdílela kupé jedna rodinka a pán-podnikatel s vizitkářem. Trvalo nám asi hodinu, než jsme se dostali s nejzazší periferie Bombeje na nádraží. Projížděli jsme kolem slumů postavených z nejrůznějších barevných materiálů. Prý tu v těchto podmínkách přežívá 55% obyvatel. Bez adresy, zato často s přívodem elektřiny a vody. Na nádraží si nejdříve moc nevíme rady. Centrum, kde se chceme ubytovat, je ještě pořád dost daleko a taxík by nás stál hromadu peněz. Vydáváme se na nádraží příměstských vlaků, cesta na Victoria terminus nás potom stojí 16rupií! Taxík by nás vyšel tak na 600. Nastupujeme do vagonu pro muže. Ženy tu mají speciální vagony jen samy pro sebe. Stejně jako fronty u pokladen či čekárny na nádraží po celé Indii. Přední místa v autobusech jsou rovněž vyhrazena ženám. Před Victoria terminus hledáme taxík. Nejezdí tu už tuk-tuky, levnější způsob přepravy po městě. Kousek dál ukecáme jednoho, za 50r. až k armádě spásy. Nejlevnější ubytování v celé Bombeji, „dormitory room“ za 150r. pro jednoho. Cestou se kocháme nádhernými budovami, taxikář nám ještě ukazuje muzeum moderního umění, všude palmy, chodníky, nádhera! Konečně si zase připadám jako ve městě. Taxikář se ještě musí přeptat na cestu svých kamarádu a pak se nás zase snaží přemluvit na 100r. Prý si myslel, že je to blíž. Na to mu nenaletíme. Marek se s ním dost hádá, já se na zadním sedadle jen usmívám.

Marek jde obhlídnout místa v armádě spásy a já čekám v taxíku. Za chvíli mě smích přejde, když si taxikář usmyslí, že už chce odjet. Tahá mě z auta i s baťohama, prý ať mu zaplatím, nebo budeme platit „waiting time“. Platit se mi nechce, mám jen pětistovku, tak řeknu, že nemám. Čekáme na Marka dál. Přichomítne se k nám další člověk, nejdřív mi nabízí levné pokoje. Pak se začne zastávat taxikáře, ať mu dám peníze. Ach jo. Marek se vrací a vypadá podobně naštvaně jako já, v patách je mu další naháněč. V Armádě spásy mají plno, ostatní hotely jsou hrozně drahé. Platí totiž naháněčům komisi, když přivedou turistu. Snažíme se jich zbavit, po pár minutách je naštěstí setřesem. Na konci ulice se ubytováváme v India guest house, cena je tu nejnižší, jakou nám nabízeli. Pokoje jsou oddělené tenoučkými stěnami, ty ale nevedou až ke stropu, takže z druhých pokojů slyšíme úplně vše.

Marek je utahanej, já chci vidět Bombej. Takže se jde. Vydáváme se kolem moře k Taj Mahal Palace, kde byly spáchány bombové útoky. A pak k India Gateway. Prodavači nám nabízí, že nás s ní vyfotí, taky prodávají obrovské nafukovací balonky či bubínky. Na hlavní ulici pozorujeme nádherné koloniální stavby, nejvyšší soud, clock tower, banky, univerzity a obchody s obrovským podloubím. Všude téměř čisto, žádné krávy či psi. Lidé se tu oblékají mnohem více západním stylem. Občas potkáme i dvojci, která se drží za ruce, což je v Indii jevem skoro nevídaným. Spíše tu potkáte dva kluky nebo dospělí chlapy jdoucí ruku v ruce. Což značí ale pouze přátelství.

Jdeme kolem oválu, velkého parku lemovaného palmami. Chytá se nás jeden klučina. Ptá se, zdali nechceme vyčistit boty. Při pohledu na naše sandály však pochopí, že zájem asi nemáme. Vypráví nám, že je z Jaipuru, do Bombeje přišel za prací. Avšak kvůli neexistujícímu adresei nemůže na žádnou narazit. Ve všech restauracích chtějí přesné bydliště, kvůli administrativě. Tak skončil jako čistič bot, živí samozřejmě celou rodinu. Loučíme se s ním až u Chowpatty beach. Sedáme si na betonový rantl, před námi jen kamení. Pláž jsme si představovali trošku jinak. Podobně i voda nevypadá zrovna vábně, je velmi špinavá a díky vypuštěným chemikáliím dokonce toxická. Za to to tu žije jako v Bollywoodském filmu. Zamilované dvojce se tu objímají a pusinkují.

Pokračujeme dál. Potřebujeme vyměnit peníze. Hlad roste a hotovosti není nazbyt. Jen je sobota večer a všechny směnárny už mají zavřeno. Chjo, po dvou hodinách chození sem a tam jsme se rozhodli vybrat z bankomatu. Na večeři jdeme do jedné íránsko-indické restaurace. Dáváme si „jen“ trochu pálivé chicken tikka masala. Samozřejmě to pálí jak čert, tak jsem zas jen o suché rýži a chapati. Marek sní dvě porce jako nic. V hotelu zjišťujeme, že dvě hodiny bloudění nemusely být. Na recepci se dají měnit peníze.

25.9.2011

Ráno si jdeme vyfotit India Gateway a Taj Mahal Palace. Kolem nás projíždí nastrojené alegorické vozy tažené koňmi a nabízí svezení. Indičtí turisté se tu nechávají fotit od „profi“ fotografů. Naháněči nabízí výlet na Elephant islands za šílenou cenu. Jdeme pěšky na Victoria terminus. Tady si bereme taxíka. Chceme jet k největší prádelně v Mumbai. Za 80r. nás veze asi půl hodiny. Podle rozvěšeného prádla vedle železniční stanice zjišťujeme, že jsme na správném místě. Sejdeme schody a hledáme nějaký vchod. Hned se nás „ujme“ naháněč. Tvrdí, že vstup do prádelny je 100r. Nevěříme mu, jdeme dovnitř bez zaplacení. Lidé tu perou barevně roztříděné prádlo v malých betonových kojích. Pak je rozvěšují na šňůry připevněné na střechách domů. Pracují tu hlavně muži. Všichni jsou moc milí, usměvaví. Jen ten nepříjemný naháneč. Pořád je nám v patách. Zakazuje nám fotit, prý jen za poplatek 50r. Kouzelné, jak se další člověk dokáže přiživit na cizí práci. Ani po zvýšení hlasu a několika nadávkách nás tenhle trouba nepustí, tak raději odcházíme. Prádelnu si fotíme ze silnice.

Zpátky jedeme příměstským vlakem. Stojíme u otevřených dveří – ty se nikdy nezavírají a vítr nám čechrá vlasy. Mezi sedačkami prochází prodavači a nabízí oříšky, časopisy či třeba kalkulačku(?). Večer nacházíme k mé velké radosti stánek s kebabem a pochutnáváme si na ne-indickém jídlu.

26.9.2011

Na dnešek jsme naplánovali nákupy, či alespoň „window shopping“. Chtěla jsem se kouknout do velkých „mallů“ jaké jsou indické modifikace západní módy. A taky jsem si potřebovala koupit kontaktní čočky, které jsou prý v Indii hrozně levné. Těšili jsme se na klimatizaci a nějaký „junk food“. Taxikář nás vzal do nejbližšího obchoďáku, ten se ale nepodobal tomu našemu ani s přimhouřením obou očí. Takže to rychle vzdáváme. Pomocí taxíku a vlaku se přemístíme k nákupáku u hlavního nádraží. Ten je větší, ačkoliv co se týče obchodů, nejsme taky moc nadšení. Odcházíme a jdeme se najíst do jedné muslimské restaurace. Kromě mě tam není jediná žena. Chlapi mají podobné čepičky jako nosíval Nehrú. Na někom mi spíš připomínají čepičky, jaké nosí u nás paní v lahůdkářství. „Butter chicken“ bylo zas plné koryandru, který tu dávají snad do všeho a jeho specifickou chuť už nemůžu ani cítit. Marek si zase jako vždy pochutnává.

Rozhodujeme se co dál. Na ulici nám nabízí, jestli nemáme zájem si zahrát v nějakém Bollywoodském bijáku. To odmítáme, ale co takhle zajít do kina? Zkoušíme první u muzea moderního umění. Tady však promítají jen v hindu, bez anglických titulků. To stejné v druhém. Nedá se nic dělat, bez titulků to nemá asi moc cenu.

Marek chce udělat ještě pár fotek, než odjedeme. Vydáváme se na druhou stranu od našeho hotelu podél moře. Dostáváme se do absolutně jiného světa, žádné velké budovy, jen rybářské chatrče. Děti tu hrají kriket, rybáři spravují svoje sítě anebo natírají lodě. Ženy prodávají ryby a jiné mořské plody, které dnes jejich manželé ulovili. Zase tu jde cítit Indie. Vonné tyčinky, zápach, rybina. Uličky tu jsou uzounké a lidé na čtvereční metr bezpočet. Takhle totiž opravdu Indové žijí. Z velkoměsta si stejně vytvoří svoji vesničku, kde se cítí jako doma.

Z hotelu bereme baťohy a vlakem jedeme na centrální nádraží, odkud nám odjíždí vlak do Goa. Koukáme na hlavní tabuli s odjezdy, ale žádný Mangalore expres nevidíme. Ptáme se pána na informacích a ten nás posílá na jiné nádraží. Jak daleko to je, už nám říct nestačí. „Ochotně“ se nám nabízí taxíkář. Prý je to 10 km, tak jedině za 150r. Achjo. Kdyby nás jen netlačil čas. Už je tma a my si to pádíme po rychlosilnici. Od nás jsou klidně ve vzdálenosti 10metrů postavené obytné činžáky. Jelikož okna nemají záclony, v osvětlených oknech můžeme pozorovat vybavení indické domácnosti. K našemu velkému překvapení nás řidič vysazuje u druhého vchodu Victoria terminus. Tak to jsme trošičku popletli. Co se dá dělat. Mangalore expres odjíždí z nástupiště 13. Před odjezdem mě ještě stihne naštvat jeden kluk, který mi naznačuje, abych si něco přioblíkla přes ramena. Prý se na mě všichni koukají a jeho se to prý dotýká. Jakoby na mě přestali všichni koukat, když jsem si přes sebe přehodila šálu!

27.9.2011

Ráno mě probouzí tým mladých kriketistů, kterým nevadí, že jsou ve vlaku a odpalují míček, jakoby byli na hřišti. Stejně už jsme skoro v Goa. Marek si ještě povídá s jedním z nich o českém národním sportu a na památku mu dává českou korunu. Já koukám z okýnka vlaku. Je to tu všechno tak krásně zelené. Rýžová pole, banánovníky, palmy porostlé popínavými liánami.

Na nádraží zjišťujeme, že na pláž Palolem se dostaneme autobusem. Žádný rikšák nás tam ale není ochoten vzít za rozumnou cenu, tak jdeme pěšky. První autobus nám nejede přímo, musíme ještě přestupovat, ale průvodčí i spolucestující nám ochotně radí, takže nakonec dojedeme správně.

V Palolem jsme nakonec strávili místo 5 dní celý týden, na úkor výletu do Hampi. Po měsíci cestování jsme to ale uvítali jako velký luxus. Pláž tu byla až na několik potulných indických prodavaček skoro prázdná. Stojící krávy a pobíhající psi ji dodávali zvláštní indickou atmosféru. Kromě nás tu byli turisté hlavně z Izraele a Británie. Izraelci dost kouřili hašiš a Britové tu zase zažívali spirituální duševní osvětu. Lekcemi jógy počínaje, přes kurzy indické kuchyně až po masáže či jiné „body beauty“. My jsme tu žili dosti pohodovým životem. Den jsme začínali koupáním v moři a končívali jsme výbornou seafood večeří. Nejvíc jsme si pochutnali na rybě, která se jmenovala red snapper. Po měsíci jsme i trochu zaholdovali alkoholu. Marek si dopřával

pivo Kingfisher a já zas vyzkoušela indické víno.

Z Palolem se přesouváme dále na jih, do státu Kerala na vyhlášené Backwaters!