Srinagar, perla Kašmíru

7/7/2012

                Ráno nám budíček zvoní již v pět hodin. Prší jako z konve, tak ještě půl hodiny dospáváme, než se sbalíme a vyrazíme na nádraží. Včera nám bylo řečeno, že rezervace není nutná. Stačí prý, když přijdeme kolem šesté a lístky koupíme až na místě. Procházíme kolonou zaparkovaných jeepů kolem silnice. Všechny vyráží z Jammu do Srinagaru a tak na nás naháněči volají a předhání se v nabídkách nejlevnějších cen. Na autobusovém nádraží se dozvídáme, že autobus je už plný, a že tedy máme smůlu. Sedáme si na tvrdou dřevěnou lavici a u stánku vedle objednáváme čaj. Rozmýšlíme situaci. Jeepy jsou dvakrát tak dražší než autobus. Mně se však další den v Jammu strávit nechce, a tak nakonec vyrážíme zpět ke koloně aut. Domlouváme se na 600 rupií za jednoho a máme slíbené obě zadní lavičky auta. Indové je nemají moc v oblibě, raději sedí vepředu nebo uprostřed. My jsme nakonec spokojení, na lavičkách se dá – v poloze schouleného embrya – celkem i dobře vyspat.

                Mladý řidič je sympaťák. Hned po nastartování motoru se z rádia ozve dunivá indická pop-music a my posloucháme jeden hit za druhým. Zastavujeme ještě u dvou policejních stanic. Řidič rychle vystupuje a uniformovanému policistovi platí finanční obnos. Netuším za co. Je zataženo, místy poprchává. Šplháme do strmých kopců a pak je zase sjíždíme dolů. Za hlasitého troubení předjíždíme kolony aut, malovaných náklaďáků a starých Tata autobusů. Přijde mi, že řidiče tahle rychlá adrenalinová jízda hodně baví. Já se v zatáčkách musím přidržovat sedačky, občas málem padám na zem. Provoz je tu silný a silnice evidentně nedostačuje. Kolem cesty můžeme číst vtipné cedule nabádající k bezpečné jízdě. Občas se i pěkně rýmují, jako třeba „no hurry, no worry“ nebo „drinking whisky, driving risky“.

                Míjíme vojenské stanice a konvoje vojenských aut a jeepů. Vojáci v maskovaném oblečení drží samopaly v rukou, připraveni zasáhnout při jakémkoliv podezření. Přestože v oblasti Jammu Kashmir vládne již po několik let klid, Pákistán je velkým nepřítelem a s Indií je stále ve válečném stavu. Vojenské jednotky jsou sem posílány z celé země a výdaje na zbrojení a chod armády se pohybují v nesmyslně vysokých částkách. Jedním z terčů militantních skupin byly v minulosti právě veřejné autobusy převážející cestující z Jammu do Srinagaru. Kolem cesty jich několik potkáme. V jejich zrezlé karoserii se skví stovky děr po kulkách.

                Počasí se zlepšuje. Sluneční paprsky osvětlují nádherně zelené kopce, na nichž se tu a tam lesknou plechové střechy roztroušených domků. Horské průsmyky končí v divokých stržích, v nichž se prohání rychlá bystřina. Svodidla kolem cesty už vzal čas a mně se občas tají dech při pohledu dolů. Míjíme mladé kluky, kteří kolem silnice prodávají meruňky malé jako špendlíky. Zastavujeme na čaj u široké řeky. Indové si tu zrovna dopřávají odpolední koupel v bederních rouškách. Je teplo, takže studená voda musí být příjemným osvěžením.

                Konečně projíždíme 2,5km dlouhý tunel, za kterým prý začíná ten opravdový Kašmír. Ocitáme se v Kashmir Valley. Obloha je blankytně modrá a kopce hrají odstíny zelené barvy. Kolem silnice se prodává šafrán, prý ten nejlepší na světě. Do Srinagaru přijíždíme kolem sedmé hodiny večer. Cesta trvala neuvěřitelných 12hodin, přestože jsme ujeli vzdálenost pouhých 300km. Nechce se nám ani myslet na to, jak dlouho bychom jeli autobusem.

                S batůžky na zádech se vydáváme k hlavní dominantě města – zrcadlově zářivému a jakoby na omak sametovému jezeru Dal. Dojdeme až na samý začátek hlavní turistické promenády – Boulevardu, kde kotví malované vodní taxi – loďky Shikara. Jeden převozník se nás hned „ujme“, prohlašuje, že je majitelem hausbótu a přichází s nabídkou 500rupií za noc. Cena se nám zdá přijatelná, třeba to ještě usmlouváme. Nastupujeme do shikarky a pádlováním se necháme unášet až k našemu budoucímu „domečku na vodě“. Zjišťujeme, že převozník není pravým majitelem hausbótu a seznamujeme se skutečnými majiteli. Informujeme je o našem rozpočtu a oni nám nabízí útulnou kajutku v zeleném hausbótu, který sdílíme ještě s jedním cestovatelem z Koreje. Popíjíme místní čaj kahwa, který chutná po mandlích a šafránu a povídáme si se synem majitele. Je moc milý, neustále nás nabádá, ať se tu cítíme jako doma. Jeho rodina prý upřednostňuje ubytovat cizince spíše než indické turisty. Ačkoliv bohatí Indové jsou ochotni zaplatit mnohem více, od cizinců se prý Kašmířané mají stále co učit. Potom s nadšením mluví o svém rodném Kašmíru, který se svojí přírodou podobá evropskému Švýcarsku.

                Loďkou se necháme převézt na břeh a jdeme povečeřet do jedné punjabské restaurace. Na jezeře blikají světýlka hausbótů a klidnou hladinu křižují barevné shikary. Spíše než ve Švýcarsku si připadám jako v indických Benátkách. Večer trávíme na přídi naší obytné lodi a seznamujeme se s Claudem, naším korejským spolubydlícím. Je hudební skladatel a tak nám pouští hudbu, kterou složil k nějakému filmu. Svěřuje se nám, že v současnosti však má inspirativní krizi. Kdo ví, možná svoji múzu najde právě tady, v hedvábně hladkém jezeře Dal.

8/7/2012

                Tentokráte pozemním taxíkem – rikšou - vyrážíme do uliček starého města prozkoumat unikátní kašmírské mešity. Jak jsme se dočetla, z architektonického hlediska jsou totiž rozdílné od těch na blízkém východě a v dalších muslimských zemích. Většinou jsou postavené výhradně ze dřeva a jejich exteriér je zdoben řadou ochozů, výklenků či balkónků. Interiér je vymalován barevnými ornamenty a obrazci. Na minarety se tu zapomnělo, skoro žádná mešita je nemá.

                Přijíždíme k největší mešitě ve městě – k Jamal Masjid. Marek platí 10 rupií za fotografování a mě pán u brány nesměle upozorní na pokrývku hlavy. Přehazuju si šátek z ramen přes vlasy a vcházíme dovnitř. Mešita je čtvercového půdorysu s prostorným atriem uprostřed. Dřevěný strop je podepřen krásnými podstavci, každý z jednoho kmene stromu. Procházíme po koberečkách rozprostřených po zemi a zastihneme několik mužů během jejich společné modlitby. V kleče, otočeni na východ, odříkávají společné slova a věty. Jakmile skončí, modlí se pak každý ještě chvíli potichu sám. Nad hlavou nám létají zatoulaní holuby a my procházíme celým interiérem mešity. Působí hrozně střízlivým a mírumilovným dojmem. Lidé se sem nechodí jen modlit, mešita hraje úlohu společenského centra, věřící tu i odpočívají, relaxují nebo si čtou chytré knihy. Ohromné prostory mešity jsou schopny pojmout až 33 333 věřících!

                Procházíme kolem dřevěných domečku starého města. Je neděle, takže ulice jsou vylidněné. Otevřeno má jen pekařství, holičství, řeznictví a nám oblíbený „general store“, kde najdete vše od pití, drogerie až po proutěné košíky. Další mešita, kterou navštěvujeme, je postavená ze dřeva a kamene. Tato kombinace materiálu prý nejlépe odolává zemětřesení. Naposledy se tu země zachvěla v roce 2005. Zemětřesení 6,7 Richterovy stupnice mělo dokonce takovou sílu, že přimělo Indii a Pákistán k minimální spolupráci. Otevřeli totiž „Line of control“, která rozděluje oba dva státy, aby mohly vozy s humanitární pomocí projíždět!

                Z další mešity Pir Dastgir Sahib toho moc nevidíme. Před 15 dny v ní totiž propukl ničivý požár a z mešity zbyla jen ohořelá konstrukce. Oheň si nevzal za oběť jen krásnou stavbu, ale také 4 lidské bytosti, se kterými se sem chodí místní rozloučit. Vhazujeme pár mincí do sbírky a zamíříme na západ k řece, kde se nachází nejstarší mešita ve městě. Ta je opět nádherná, postavená z tmavého dřeva a pomalovaná barevnými ornamenty i z venku.

                Marek už je „přemešitován“, takže se jdeme projít kolem řeky Jhelum kolem níž se dostaneme po pár hodinách až k našemu zelenému hausbótu. Večer se zase dáváme do řeči s majitelovým synem. Povídáme si o Kašmíru a o tom, jak je na něho ve světě nahlíženo. Díky indicko-pákistánským válkám se Kašmír, kdysi oblíbená turistická destinace, dostal do úplné izolace a stal se nebezpečným místem. Během tohoto dlouhého konfliktu nebyl viníkem, pouze nešťastným rukojmím.

9/7/2012

                Ráno se jdeme projít po rušném Boulevardu. Míjíme jednotlivá přístaviště, kde nám převozníci nabízí několikahodinové výlety v barevných shikarach. Nakonec se necháme přemluvit a nastupujeme žlutočervené lodičky. Na vodní hladině Dal Lake se čeří nádherný klid. Pozorujeme malované hausbóty, kotvící uprostřed jezera anebo indické turisty, kteří se tu prohání na něčem, co hodně vzdáleně připomíná vodní lyže. Ve skutečnosti to je jen široká deska, která působí velmi stabilním dojmem. „Lyžaři“ tedy nemusí věnovat takovou pozornost jízdě a stíhají pózovat fotografům na motorovém člunu.  

                Náš „shikarák“ pádlování moc nedává. Během hodinové jízdy se pořád zastavuje a odpočívá, takže jezero za hausbóty nám zůstává utajeno. Je přesný jako hodinky a po 30 minutách se obracíme a jedeme zpátky k přístavišti.

10/7/2012

                Dnes vyrážíme na autobusové nádraží koupit lístky na zítřejší přesun do Lehu. Nádraží najdeme bez problému, horší je, se prodrat k okénku s lístky. Kolem nich totiž stojí chumly lidí a drží se zamřížovaného okna, aby je náhodou dav nepřesunul kousek dál. Fronty tu patří do science fiction, a kdo chce lístek, musí se cpát. Ten silnější samozřejmě vyhrává. Marek se dostává k tyči a drží se, co to jde. V ruce drží peníze, pán v okénku se však věnuje někomu jinému. Markových zad a ramen se drží jiný chlapík. Na mříže nedosáhne, tak se musí držet čehokoliv, co je po ruce. Já stojím v pozadí a natáčím situaci. Potom si všimnu, že u vedlejšího okýnka nikdo nestojí. Jdu se tedy zeptat na lístky do Lehu. Pán v okénku je moc milý. Volám na Marka, ať jde sem a společně pak kupujeme lístky.

                Zbytek dne relaxujeme na přídi našeho jezerního domečku a užíváme klid. Sem tam propluje shikara s indickými turisty. Ti si mě fotí, natáčí, ale na to jsem už zvyklá. S Markem hrajeme šachy, a do paměti vstřebáváme poklidnou atmosféru Dal Lake. Bylo to tu totiž moc fajn!