Markha Valley Trek aneb jak jsme pokořili pětitisícovku

18/7/2012

                Ráno balíme batůžky a vyrážíme směr autobusové nádraží. Hledáme autobus jedoucí do Chilingu, vesničky vzdálené zhruba 50km od Lehu, kde začneme Markha Valley trek. Na nádraží je spousta lidí. Dnes má totiž do Lehu přijet Dalajlama, tak ho tu místní i turisté vyhlíží. My zjišťujeme, že autobus do Chilingu jezdí pouze jednou týdně. Bláhově jsme si mysleli, že autobusová doprava v Ladakhu je obdobná jako všude jinde v Indii. Prostě přijdeš a jedeš. Co teď? Jdeme se poradit za jedním naším známým do turistické kanceláře. Navrhuje jet autobusem na půli cesty ke křižovatce u vesnici Nimoo a do Chilingu už nějak dostopovat. Šance, že nás někdo vezme, je prý 50 na 50. Nám tahle šance stačí a tak vyrážíme.

                Máme štěstí, v autobusu zbývá ještě pár volných míst. Rychle si sedáme a čekáme, než se autobus zaplní k prasknutí, pak jedině může vyjet. Kromě spolucestujících se tísníme vedle nejrůznějších zavazadel – velkých plechovek s barvou nebo červených plynových bomb, které však během jízdy poslouží jako další sedadla. Autobus zastavuje na naše přání na křižovatce, dál už si budeme muset poradit sami.

                Jdeme po silnici, která kopíruje tok řeky Zanskar. V zimě je po řece možné přejít až do vzdáleného Zanskaru, místním cesta trvá 3 dny, turisté to zvládnou za týden. V létě je řeka zase oblíbeným cílem raftařů či kajakářů. Staví nám velký černý jeep, nejede však daleko. Necháváme se tedy kousek popovézt a dál pokračujeme zase pěšky. Nakonec se na nás usměje štěstí v podobě červeného chevroletu s dvojcí mladých mnichů na předních sedačkách a dvěma cizinkami vzadu. Auto je malinké, takže děkujeme za zastavení, ale namítáme, že se dovnitř nejspíš nedostaneme. Pro mladého mnicha – řidiče není nic problém. Mě vměstná na sedačku ke svému kolegovi, takže se musíme skoro objímat, abychom se vešli dovnitř. Když chce řidič přeřadit rychlost, musíme se tulit ještě víc. Marek si naopak užívá pohodlí vedle jedné Australanky a druhé Američanky. Mnich – řidič má malého ďáblíka v těle. Během jízdy v doprovodu amerických hitů tančí, mrká svýma dlouhýma řasama a vtipkuje. Z Marka si utahuje, že má prý stejné nohy jako Mahatmá Gandhí – hubené a chlupaté. Ale to je prý kompliment.

                Mniši nás dovezou až ke kabelové lanovce, pomocí které se dá dostat na protější břeh řeky. Most ještě postaven není, takže lanovka je jediným pojítkem mezi Markha Valley a silnicí, která tu končí. Děkujeme moc za pomoc a já mezitím usedám do dřevěného koše zavěšeného na ocelovém laně. První půlku sjedu rychle a ocitám se nad peřejemi řeky Zanskar. Z druhé strany mě již přitahuje dvojce mladých Ladačanů. S Markem usedáme na lavičku u jejich stánku a dáváme si čaj. Od Kaye nás dělí dvě hodiny chůze.

                Stezka není značená cedulkami, jak jsme byli zvyklí na Zélandu. Hrajeme si tedy na stopaře a cestu luštíme podle oslích kopýtek a podkov poníků. Dostáváme se do údolí obklopeného hnědými masivy hor. Vesnička Kaya je viditelná již zdálky. Prozrazují ji stromy a lány zeleného obilí vklíněné mezi tiché hory. Ubytováváme se u roztomilých staroušků. Pán umí pár slovíček anglicky, tak se s ním rukama – nohama domluvíme. Paní neumí ani slovo, neustále si sama pro sebe něco povídá, a v malé kuchyňce nám zatím připravuje večeři. My na vše používáme univerzální ladackhé slovíčko „džulej“, což znamená dobrý den, děkuji, prosím i nashledanou. Naše komůrka je útulná, podle fotografií na stěně evidentně bývalý pokoj dnes již dospělého syna. Jsme pohoštění čajem a rýží se zeleninou. Připadám si jak u svých prarodičů, několikrát jsme totiž kontrolováni, zda nám jídlo chutná a jestli nechceme přidat.

19/7/2012

                Ráno nás děda budí už v 7, ačkoliv jsme se domlouvali na 8. hodinu. Na soukromí se tu moc nehraje a klepání tu taky neznají. Kdo by se však na dědu mohl zlobit. Posnídáme chapati s medem a vyrážíme dál údolím řeky. Chceme dojít až do vesnice Markha. Děda říká, že je to jen 5-6 hodin. Slunce pálí a chůze nás vyčerpává. Terén není náročný, jen je položený trochu výše, než jsme zvyklí. Skály v údolí jsou nádherně monumentální, řeka Markha stéká přímo z ledovce a má našedlou barvu. Po hroudách kamení tu pobíhají koroptve a velké ještěrky. Po třech hodinách chůze se ptáme kolemjdoucí babičky, jak daleko to máme do Markhy. Odpovídá, že pět hodin. Zjišťujeme, že hodinové vzdálenosti se tu nejspíše liší pro místní a pro turisty. Přehodnocujeme plány a zůstáváme ve vesnici Sara u moc milé paní s dvěma synky. Z toho mladšího bude určitě horolezec, leze totiž po všem, co mu přijde do cesty, takže to nemůže skončit jinak než karambolem. Vládne tu, jak jde vidět, volná výchova. Jen ať se děti poučí samy. Marek zkouší místní pivo Chang, což má prý k pivu dost daleko, chutná spíš jako jablečné víno. Máme hlad, takže vyjmenováváme všechna jídla, na která už máme dlouhou dobu chuť. Řízek s bramborovou kaší, brámborák, nakládaný hermelín, šunkafleky. A pak povečeříme už po stopadesáté rýži a čočku.

20/7/2012

                Cestou do Markhky potkáváme místní ladackhé babičky, popohání hnědé roztomilé oslíky a jedno malé oslíče. Údolí je čím dál tím více otevřené a hory tišší. Markha nás přivítá třepetavými vlaječkami na střechách domků a zelenými lány obilí. Na kopci se nad vesnicí tyčí malinký chrám a vedle domů se bělají malé staleté stúpy. Ženy na polích na nás volají „džulej, džulej“ a ptají se, kam jdeme.

                Vody v řece prý během posledních dnů přibylo. Je velké teplo a ledovce tají více, než je záhodno. My to za chvíli pocítíme na vlastní kůži. Do další vesnice Umlung musíme řeku brodit snad 7krát. Voda je ledová a proud je celkem silný. Nakonec se však necháme přemluvit i k rychlé koupeli.

                „Homestay“ v Umlungu najdeme opět snadno. Tentokrát u maminky s dvěma dcerkami. Jsme pohoštění v nádherné kuchyni a Markovi je zase nabídnuto pivo Chang. Nádobí je precizně srovnané v otevřeném kredenci a na ohni se mezitím připravuje večeře. Nalíváme si čaj z velké termosky a užíváme atmosféry.

21/7/2012

                Markovi moc nesedla včerejší večeře – rýže a čočka - a celou noc tráví na ladackhé toaletě. Prý zážitek na celý život. Ráno se cítí slabý a vyrážíme tedy až v dopoledních hodinách. Cesta do Hankaru je naštěstí pohodová a trvá nám jen o něco více než hodinku.  My však chceme dojít ještě dál, do Nimalingu, od kterého nás však dělí kopce. Opouštíme údolí a vydáváme se strmě vzhůru. Potkáváme skupinu německých turistů v šortkách a s hůlkami v rukou. Během svého patnáctidenního treku se vydají pokořit blízkou šestitisícovou krasavici Kang Yaze. Jejich průvodce nám radí ohledně cesty do Nimalingu. Během následujících hodin jeho rady velmi kvitujeme, bez něj bychom cestu hledali složitě.

                Cesta je náročnější, Markovi není moc dobře. Dáváme si časté přestávky a ve tři hodiny odpoledne se dostáváme k velkému tábořišti. Turisté tu mají rozložené barevné stany, na pastvě mezi meandrující řekou se tu pasou koníci, kteří pro dnešek již mají volno. Turisté odpočívají u řeky a nastavují tvář slunečním paprskům. Nejraději bychom tu také zůstali, bohužel nemáme stan a v okolí není žádný homestay. Nedá se nic dělat, musíme pokračovat. Přebrodíme širokou řeku a šplháme do vysokého kopce, který předurčuje široký horský masiv. Držíme se úzké stezky. Co dvacet kroků se zastavujeme a odpočíváme. Každý krok je tu náročný, jakoby tu působila dvojnásobná gravitační síla. Naskýtají se nám nádherné pohledy nejenom na zasněženou šestitisícovou krasavici ale i další ostré štíty hor. Přesto jsme trochu bezradní, sil ubývá, hodin přibývá a my si ani nejsme jistí, zda jdeme správně.

                Objevujeme úzký potůček, který nás zavede až k zelenavému jezírku. Jdeme dobře, o jezírku se průvodce zmiňoval. Do žil se nám dostává optimismus a od kolemjdoucích kluků zjišťujeme, že do Nimalingu nám zbývá již jen hodina cesty. Oslavujeme čokoládou kit-kat a vyčerpaně jdeme dál. Docházíme ke krásné pastvině, na které se pasou černí velcí jaci. Poslední kopec obcházíme a před sebou konečně zahlédneme barevné stany Nimalingu. Poslední minuty chůze se vlečou, než konečně vejdeme do velkého bílého stanu. Odpočatí turisté tu čekají na večeři. My domlouváme půjčení stanu a pak si také dáváme něco k snědku.

                V noci se choulíme pod jednu deku, venku je okolo nuly. Z nebe padají zmrzlé kousky deště a my usínáme.

22/7/2012

                Dnes nás čeká nejvýše položené místo naší cesty – sedlo Kongmaru La se svojí nadmořskou výškou 5130m. n. m. Vstáváme kolem půl osmé, většina turistů už vyrazila. Na snídani je ovesná kaše, tak raději vytahujeme balíčky s obědem a snídáme chapati s květákem a vajíčkem. Markovi pořád není okey. Loučíme se s jaky a oslíky a pomalu vyrážíme do prvního kopce. Přestávky si dáváme na mechových bocháncích a závidíme malým svišťům, kterým to do kopce běhá rychleji než nám. Brzy již zahlédneme vzdálené sedlo ověšené barevnými vlaječky. Dohromady nám trvá dvě hodiny, než se dostaneme nahoru, kde už zažíváme opojný pocit vítězství. Marek si k dnešním narozeninám nemohl přát lepší dárek. Nemůžeme se vynadívat na nádherné scenerie hor, ledovců, kopců, na jejichž povrchu mraky vytvářejí stinné stopy. Jejich zbývající část zase sluneční paprsky osvětlují svojí živou silou. Kolem uší nám sviští studený vítr a třepetání vlaječek. Na hřebeni tu stojí stovky kamenných soch vytvořených z navršených plochých kusů kamene. Nádherné místo, nádherný pocit.

                Nic netrvá věčně, takže po půl hodině se vydáváme dolů z kopce. Stráň je tu dost příkrá, takže trvá chvíli, než ji člověk sleze, pokud má v sobě alespoň kousek sebelásky a nechce si zlámat všechny kosti v těle. Kousek níž je kopec opět porostlý trávou, horskými kopretinami, divokou rebarborou a modrofialovými kvítky. Potkáváme horské kozy a dostáváme se do dalšího údolí. Skály tu jsou zbarvené do krásných červených a zelených odstínů. Sestoupíme o 1500 metrů níže, teplota se zvyšuje a kolem cesty rostou šípkové keře. Dojdeme k bílému stánku s občerstvením. Srkáme nudlovou polévku a povídáme si se čtyřmi chlapíky z Kroměříže. Do ladackhých kopců je zavála láska k horolezectví. Chystají se pokořit již zmíněnou Kang Yaze. Stejně jako my, luxus poníků a placené průvodce, nechali jiným. Vydávají se sami a „na těžko“ vzhůru za dobrodružstvím. Zítřejší výstup do Nimalingu jim však nezávidím.

                Po dvou hodinách přicházíme do naší cílové stanice, vesnice Sam Sumdo. Ptáme se na možnosti dopravy do Lehu, zůstávat se nám tu už nechce. Seznamujeme se s taxikářem, který má do hlavního města Ladakhu zrovna namířeno. Do vesničky Sam Sumdo zavezl svoji mámu, takže se mu těch pár stovek, co mu dáme, výborně hodí. Během jízdy nám ještě ukazuje a doporučuje místa, která bychom mohli stihnout navštívit. Ladakh je jeden chrám vedle druhého, takže si člověk musí vybírat. Ale o tom zase až příště.