Třetí den v Kalkatě

20/6/2012

Po ranní procházce k Victoria monument, oválnému parku a planetáriu jsme se vydali zpátky k našemu hotelu pro baťohy. Mohli jsme si je tu nechat pouze na 3 hodiny po check-outu. Podle instrukcí hlavního managementu, jak bylo napsáno na jedné z mnoha cedulí týkajících se pravidel pobytu v Paragon hotel. S Neilem a Amandou jsme byli domluvení na společném taxíku k vlakovému nádraží. My odjíždíme do Darjeelingu, oni do Bodgayi. Od místních zjišťujeme, že nádraží je vzdálené pouze 4km, cesta by nás tedy měla stát 50 rupií dohromady podle taxametru. Bylo celkem těžké najít taxikáře, který přistoupil na podmínku taxametru, většina z nich si stavila fixní ceny okolo 150 rupií.

Náš taxikář nás ale stejně přechytračil. Taxametr zapnul, místo přímé cesty nás ale vzal na projížďku městem a vybral si samozřejmě ty silnice, kde byla dopravní situace nejrušnější.  Na hlavním nádraží si účtuje nesmyslných 170 rupií. Oznamujeme mu, že takhle by to nešlo, že jsme si nepřáli vyhlídkovou cestu Kalkatou. On se jen usmívá. Přichází několik dalších čumilů. Myslím, že ani jeden z nich neumí anglicky, takže nám nemůžou rozumět. Stejně ale kolem nás stojí v kroužku, kývou hlavou ze strany na stranu a usmívají se stejně jako taxikář. Ten už z angličtiny přechází do bengálštiny a to mu už nerozumíme zase my. Po chvíli přichází policajt v bílé uniformě, zjišťuje situaci. Nepůsobí na mě moc důvěryhodným dojmem a je spíš na taxikářově straně. Platíme nakonec 150 rupií. Nejde nám o peníze ale o princip.

Na nádraží je zase narváno, stejně jako před ním. Kolem stěn tu polehává spousta žebráků. Hledáme úschovnu zavazadel. Vyplňujeme a podepisujeme formuláře a jdeme se najíst. Na hlavní ulici vedoucí k nádraží jsou krásné trhy. Teda ony nejsou zas tak krásné, všude je tu špína, odpadky, ale mají úžasnou atmosféru. Ženy tu ve velkých ošatkách prodávají loupaný česnek, zázvor, brambory. Na rozložených novinách a lepenkových krabicích hned vedle odpadních kanálů koukáme na hromady rajčat, cibule, červených a zelených chilli papriček, fazolek, dýní, květáku. O kousek dál jsou na stolcích vyskládané obrovské duriany, trsy zelenožlutých banánů, manga, kulaťoučké limetky. Prostě vše, na co si člověk vzpomene. Ženy a muži tu sedí za pomyslným pultíkem, zboží váží na klasických železných vahách, které jsem viděla naposledy v pohádkách. Nakupující si ovoce a zeleninu mohou sami vybrat, většinou mají vlastní koše či ošatky, které si poté odnáší na hlavě. Je tu neuvěřitelně rušno, mezi procesími se proplétají rikši a žluté taxíky značky Ambasador jedoucí z nádraží.

Trhy jsou vystřídány množstvím zlatnictví po obou stranách ulice. V dálce zahlédneme kalkatskou tramvaji. Zapadáme do vedlejší uličky v naději, že tam najdeme nějakou restauraci. Místo toho nacházíme neuvěřitelně klidné uličky. Ženské tu sedí na bobku před nádhernými koloniálními baráčky, kluci napouští vodu z pumpy do plastových kýblů a pak začínají s večerní očistou. Nakukujeme do krámků, které mají místní zařízené jako mezonetové pokoje. Nahoře na matraci spí a dole provozují svoji živnost. Nad hlavami nám létají tlustí krkavci a krákoravými zvuky vytyčují svoje teritorium. Nikdy jsem jich neviděla více než v Kalkatě. 

Při cestě zpátky se zastavujeme na smažené nudle, vypadá to na místní pochoutku, jelikož je tu dělají na každém kroku. Dostaneme jich takovou kopu, že si je nechávám zabalit do vlaku a majitel-kuchař si myslí, že mi nechutnaly.

Kalkata je rušné indické velkoměsto. Dostatečně zajímavé, abyste se tu alespoň zastavili ale dost šílené na to, abyste tu setrvávali. Při pohledu na staré koloniální budovy jsem mhouřila oči a představovala si, jak to tu asi vypadalo před 100 lety během britské nadvlády. Možná upraveněji, čistěji ale určitě méně indicky. A o tom to právě je.