Zelený Darjeeling utopený v mracích

21/6/2012

Z Kalkaty se nočním vlakem přemísťujeme dále na severovýchod do New Jalpaiguri. Do městečka Darjeeling položeného ve více než 2000 m.n.m. musíme již vyměnit dopravní prostředek a pokračujeme jeepem – taxíkem. Nejede se, dokud auto není plné, takže čekáme, než se sedačky zaplní k prasknutí. Na místech pro dva sedí většinou tři lidé a na sedačce pro tři lidi se naskládá mnohdy i pět Indů. Je horko. Během čekání se kolem auta motá spousta žebraček v roztrhaném oblečení a hnědými zuby od žvýkacího tabáku. Na prsou jim spí malé děti a často je dost těžké je odmítat.

Konečně vyrážíme! Projíždíme ještě jedním velkým městem Siliguri a pak se již ztrácíme v malých vesničkách. K domkům jsou přivázané kozy, po dvorku běhá načepýřený kohout a popohání slepice. Mezi vesničkami rozpoznáváme roztroušená políčka rýže, juty a konečně i keříky s čajem. Čaj se tu pěstuje na rovině ale i ve strmých stráních, na kterých vidíme bílé oblečení sběraček. Čím víc stoupáme, tím větší je mlha a tím zelenější a bujnější je zdejší porost. Daří se tu banánovníkům, mezi stromy visí liány. Na patnících kolem silnice jde vidět mech. Domky jsou v kopcích uzavřenější, na terase vidíme tibetské babičky šlechtit své lilie a gladioly v květináčích. Začíná pršet. Zastavujeme na 15 minutovou přestávku. Více než my si potřebuje odpočinout řidič jeepu. Zatáček je tu v kopcích opravdu hodně, navíc se na úzké silnici stále musíme vyhýbat protijedoucím autům. Dáváme si čaj a koukáme na malé školáky v hnědých uniformách. Skáčou v kalužích vody a kopou do něčeho, co má nejspíš sloužit jako hakisák. Vypadají spíše jako tibetské či nepálské děti. Indů směrem na sever stále ubývá.  

Prší čím dál tím víc, do Darjeelingu přijíždíme po třech a půl hodinách. Řidič nás vyhodí na náměstí a my máme chvíli problém se zorientovat. Hledáme nějaké ubytování, místní chlapíci nás posílají do uliček v kopci. Klopýtáme tedy rozkopanou ulicí strmě do kopce. Ulice někdy rovnou přechází v kamenné schody. Hotely jsou buď zavřené, nebo drahé anebo plné indických turistů. Po hodince hledání se na nás konečně usmálo štěstí. Pronajímáme si nádherný pokoj v hotelu Tower view s výhledem do údolí a s teplou tekoucí sprchou. Což je tu v Darjeelingu luxus. 

Mlhou se prodíráme v uličkách a hledáme něco k snědku. Jídelníček je tu dost omezený. V malých stáncích se nabízí jen nudle a tibetské knedlíky Momo, na které zatím sbíráme odvahu. Vracíme se tedy zpátky do hotelu, já si dávám rýži a Marek kuřecí polévku. K tomu si objednáváme tibetský chleba. Ten je k našemu překvapení sice výborný, ale sladký, což se k našemu obědu moc nehodí. Stále prší, takže si jdeme lehnout. Z nějakého kláštera k nám doléhají zvuky z dlouhých buddhistických trubek a my za této monotónní hudby usínáme.

Večer se jdeme kouknout na fotbalový zápas Česko-Portugalsko do kavárny vedle našeho hotelu. Majitel je moc sympatický. Prahu navštívil 4x, a přestože se narodil tady v Darjeelimgu, působí dost západním dojmem. Po 20 minutách živého utkání v kavárně vypíná proud. Povídáme si tedy s majitelem a jeho nepálskými kamarády za světla svíčky pod vypnutým video projektorem. Dost se toho dozvídáme o historii Darjeelingu, který dlouhou dobu nebyl součástí Indie. Střídavě patřil do společného království ještě se státem Sikkim a pod nadvládu Nepálských Gurků. Britové o území Darjeelingu měli velký zájem, ale obávali se střetu s odvážnými Gurskými bojovníky. Teprve Východoindická společnost přišla s tím, že Británie bude za toto území platit „desátek“ a tím se oblast zeleného čaje dostane pod svrchovanou moc Indie. Indové prý obyvatelé Darjeelingu považují za Nepálce, ačkoliv oni jsou hrdými Indy. Nutno ale říct, že Indy jako takové v lásce zrovna moc nemají.

Na posledních deset minut zápasu se proud zase rozběhl. My zkoukli nešťastný Ronaldův gól a šli jsme domů. Musím říct, že fotbal nijak neprožívám, tohle mistrovství nám během cestování ale přišlo celkem vhod. Každý – ať už v Thajsku nebo v Indii - totiž věděl, kdy Česká Republika hraje zápas, zda jsme předevčírem vyhráli či jaké to vlastně máme šance při zítřejším zápasu.

22/6/2012

Sluneční paprsky na nás oknem doráží už asi od pěti hodin. My ještě chvíli tvrdošíjně pospáváme, ale pak se necháváme zviklat a vyrážíme na snídani. Mraky se sice stále převalují v údolí, déšť a mlha ale zmizely, tak vyrážíme do uliček města. Potkáváme školáky, kteří jdou ze školy domů. Na domcích kolem nás plápolají barevné tibetské vlaječky a vítr roznáší moudrost buddhistických manter dál do širého světa. Buddhismus hlásá, že každý čin je po zásluze buď pochválen, nebo potrestán. Nic se neděje jen tak ledabyle. Vše má svoji příčinu a následek. Na bedrech každého člověka zůstává rozhodnutí, jak se během svého života bude chovat. Zdali bude činit skutky správné, moudré a ušlechtilé a tím bude zvyšovat svoji karmu. Čímž zapříčiní to, že během příští reinkarnace postoupí o pomyslný stupínek v žebříčku hierarchie. Anebo se bude chovat sobecky a k takzvanému splynutí s vesmírem nikdy nedojde. V této klidné atmosféře města si idealisticky představuju utopistický svět, v němž by se všichni lidé řídili alespoň základními pravidly buddhistické filosofie. To by bylo panečku na světě krásně.

Uličky se svažují strmě z kopce. Potkáváme místní obyvatelé s nepálskými obličeji a nastrojené indické turisty. Staré paní tu nosí těžký náklad na zádech. Popruhy ale nevedou kolem ramen jako u batohu ale přes hlavu, což na mě nepůsobí moc příjemným dojmem. Ve stancích se prodává ovoce a zelenina. Vedle nich se porcují kuřata a prasata. Před stánky sedí hladoví psíci a olizují se až za ušima. Tady v Darjeelingu jsou psi mnohem více chlupatější než na jihu.

Navštěvujeme obchody s vyhlášeným Darjeeling čajem. My – čajem skoro neposkvrnění – přičicháme k dózám, které voní opravdu božsky. Čaj se tu v Indii začal pěstovat až po příchodu Britů. Ti chtěli konkurovat velké produkci této komodity z Číny. Čajové lístky jsou sbírány od března do prosince. V Darjeelingu probíhá sběr zásadně ručně a na tuto práci jsou najímány výhradně ženy. Muži by s tímto druhem práce nejspíš neměli trpělivost.

Ochutnat čaj Darjeeling máme v plánu ve vyhlášené koloniální kavárně Glenary’s. Krásně to tu voní sladkým pečivem a nabízí se nám nádherný výhled. Dnes bohužel jen na mraky. Objednáváme čaj a místní sladkosti. Začíná znovu pršet, tak se zdržíme o chvíli déle, což nám ale vůbec nevadí. Večer se sem zastavujeme také na večeři. V prvním patře je nóbl restaurace, která je plná indických turistů. Pijí tu pivo Kingfisher a snaží se jíst způsobně. Například kuře obírají vidličkou a lžící. Nůž se totiž v Indii moc nepoužívá. Dohromady to působí dost komicky. Restaurace je nádherná a jídlo je snad ještě lepší. Objednávám si vyhlášené „Rashmi chicken“. Maso je prý naložené v pálivém jogurty s několika druhy koření, jejichž chutě vytváří opravdové mistrovské dílo. Takhle dobré jídlo jsem dlouho nejedla!

23/6/2012

Ráno opět čekáme, než se mraky rozplynou. Poté prozkoumáváme uličky kolem hlavní silnice Chowrasta a zamíříme po Hill Cart Rd. směrem k čajovým plantážím. Míjíme stánky. Pánové tu seškrabávají z ryb šupiny, kuřata a vepřové tu porcují velkými sekáčky na maso. Přicházíme k malému nádraží, odkud vyjíždí „Toy train“ do New Jalpaiguri. Tuto parní úzkokolejku tu postavili Britové na konci 19. století, čímž zkrátili cestování z Darjeelingu do Kalkaty na pouhý jeden den. Dříve totiž cesta zabrala až 6 dnů! Vláček musí během své jízdy překonávat výškový rozdíl 2000 metrů a jsou z něj nádherné výhledy do okolí. V současnosti je zapsán na seznam památek UNESCO.

Ještě chvíli pokračujeme po hlavní ulici, pak se ale z údolí vynoří obrovský mrak. Marek – jako znalec počasí – navrhuje se raději vrátit. Čajové plantáže necháváme tedy sběračkám a pokračujeme zpátky do města.

Kupujeme pytlík samóz a jdeme si sednout na lavičku na hlavním náměstí. Přichází pán s velkou konvicí Masala tea a my si kupujeme dva šálky. Koukáme na všudypřítomné indické turisty, kteří se tu projíždí na koních - místní turistické atrakci. Dává se s námi do řeči pán sedící vedle nás na lavičce. Poví nám o sobě, že je bývalým manažerem čajové plantáže a rozpovídá se o čajích. Ten se tu sklízí prý ve třech sezónách. V oblasti Darjeeling se vypěstuje zhruba 25% celkové indické produkce. Ty nejlepší odrůdy se však v Indii neprodávají a putují rovnou na export. Také nám popisuje rozdíl ve výrobě zeleného a černého čaje. U zeleného je výroba náročnější, tudíž je čaj logicky dražší.

Na náměstí prochází průvod, který vedou mnichové, za nimi kráčí obyčejní lidé. V rukou drží tibetské vlajky a zapálené svíčky. Od bývalého manažera zjišťujeme, že v Tibetu se předevčírem upálilo 41 lidí na protest proti čínské okupaci. Tento průvod mlčky také protestuje a vzdává hold těmto odvážným bojovníkům, kteří si dobrovolně vybrali snad tu nejhorší smrt, jen aby svět upozornili na to, co se v jejich - dříve svobodné zemi - děje. Je nám z toho trošku smutno. Loučíme se s manažerem a jdeme zpátky do hotelu. Ten nám popřeje štěstí v dalších cestách a po několikáté nám zalichotí, jak jsme prý nádherný pár.

V Darjeelingu jsme zůstali 4 dny. A ačkoliv jsme kvůli deštivé sezóně neviděli hlavní dominanty jako čajové plantáže či osvětlené vrcholky známých „osmitisícovek“, jsme si toto čajové město zamilovali. Hlavní podíl na tom měli usměvaví obyvatelé Darjeelingu, neuvěřitelný klid, a i ten čaj nebyl k zahození.