Strastiplně nádherná cesta do Lehu

11/7/2012

                Na nádraží ve Srinagaru přicházíme kolem půl osmé.  Marně hledáme příslušné nástupiště, které máme napsané na lístku. Žádná nástupiště tu totiž nejsou. Nakonec na nás ze střechy autobusu volá chlapík, jestli jedeme do Lehu a ať mu tedy podáme svoje batůžky. Připevní je na střechu a my si mezitím jdeme okouknout autobus. Honosí se názvem super deluxe, ale žádný luxusně moderní autobus v tom nehledejte. Je to klasická barevná rozhrkaná Tata, která ale k cestování po Indii jednoznačně patří. To, co oceníme v následujících dvou dnech, je pouhých 25 sedadel uvnitř, které zaručují dostatečné množství prostoru pro všechny. Vydáváme se ještě na rychlou snídani v podobě kašmírského chleba a čaje a obdivujeme roztomilé štěně na ulici.

                V 8 hodin vyrážíme přesně jako hodinky. Na sedadlech za námi a před námi rozeznáváme ruské hlasy, jinak s námi cestuje trojce Italů, partička Rakušanů, afektovaná Američanka a pár z Francie. Zbytek posádky tvoří Indové či Kašmířané, abych někoho s nacionálním cítěním neurazila. Máváme starému městu a vyrážíme směrem na východ. Brzy se dostáváme do krajiny nikoho, skály se tu zvedají příkře do výše a po jejich strmém svahu si hledají cestu malé potůčky či vodopády. V údolí se spojují a vytváří rychlou bystřinu s peřejemi. Nejvyšší štíty jsou stále pokryté sněhem.

                Vidíme hloučky vojáků, kteří opřeli své pušky o velký kámen, a na lanech šplhají po skále vzhůru. Je jich tu opravdu hodně. Jedeme podél hor, které vytyčují „Line of control“, hranici mezi Indií a Pákistánem. Vojáci se tu nejenom starají o bezpečnost, ale také spravují silnice a starají se o jejich sjízdnost.

                Zastavujeme v městečku Sonamarg, populární trekové destinaci. Pochutnáváme si na smažené pakoře a čaji a já jsem nadšená z roztomilých oslíků a poníků, kteří tu pomáhají turistům s nákladem. Silnice se dále dost zhoršuje. Místo asfaltu si náš autobus musí zvykat na kamení a štěrk. V cestě jsou velké výmoly, do kterých se boří kola autobusu. Naklání se ze strany na stranu, jako by se měl co chvíli převrátit. Po svodidlech tu nejsou ani památky. Během jednoho velkého naklonění to Italka vepředu nevydrží a hlasitě vykřikne. Provoz je tu naštěstí mírný, silnice by měla být během odpoledních hodin otevřená jen z jednoho směru. Bohužel to ne všichni respektují, takže se někdy musíme složitě a dlouze vyhýbat protijedoucím autům. Překonáváme největší převýšení naší cesty – sedlo Zoji La, které je branou do krásného Ladakhu. Kvůli své nadmořské výšce a sněhové pokrývce je silnice otevřena pouze od června do října.  

                Další zastávkou je městečko Drass, jedno z nejstudenějších obydlených míst na světě. Průměrná teplota se tu během ledna a února pohybuje kolem -22˚C, avšak rekord tu byl naměřen v roce 1907 a to neuvěřitelných -45˚C. Drtivá většina obyvatel jsou stále muslimové. Dědečkové jsou oblečeni do pandžábí padžámy, dlouhé haleny po kolena a volných kalhot. Na hlavě mají krásné stojaté čepice a proti zimě je chrání vlněné vesty či kabáty. Usmívají se a evidentně si užívají slunečních paprsků. Dáváme si poslední čaj a uháníme směr Kargil. Zbývá nám posledních 56 km dnešní cesty, což znamená zhruba 3 hodiny jízdy.

                Do Kargilu přijíždíme kolem půl sedmé večer. S francouzským párem Murielle a Raphaelem se domlouváme na společném dormitory a jdeme okouknout místní ubytovny. Jednu nacházíme hned u nádraží. Za stovku na osobu každý dostáváme rozprostřenou deku na zemi a pochybně špinavý polštář. Žádný luxus. Jdeme se raději společně najíst, dáváme si výborné zeleninové thalí a brzy jdeme spát. My s Markem totiž vstáváme už kolem 4 ráno. Murielle s Raphaelem míří do Zanskaru, takže se ještě před spaním loučíme a přejeme krásné cesty.

12/7/2012

                Za svítání vyrážíme do hlavního města Ladakhu. Krajina je tu vyprahlejší, skály vypadají jako z hnědého pískovce, ale co je to skutečně za horninu, mi nedokáže říct ani geolog Marek. Menší kopce jsou zaoblené, vzdálenější štíty jsou špičaté jako kostelní věže. Sníh na nich vytváří krásné vějíře. Kolem cesty potkáváme mladší či starší dělníky, kteří velkými kladivy rozbíjí kusy kamene. Vrtačkami do skály vrtají díry, do kterých potom umisťují dynamit k jejich odstřelu.

                Islám do těchto tichých končin již nepronikl a celé území je převážně buddhistické. Barevné vlaječky se tu třepetají skoro všude – na kopcích, střechách domů či malých bílých stupách. Zastavujeme v ospalých vesničkách. Dáváme si čaj a Marek zaběhne do blízké pekárny pro čerstvý chleba. Domky tu jsou kamenné a krásné ve své jednoduchosti. K jejich stěně jsou přivázaní oslíci a jiná domácí zvířata. Obyvatelé mají ve tvářích vepsanou moudrost hor a vějířky vrásek se jim roztančí po obličeji, když se usmějí.

Znovu míjíme vojenské stanice obehnané ostnatým drátem. Na kopcích s nimi kontrastují bíle natřené stupy se zlatavými věžičkami. Konečně se kolem druhé hodiny dostáváme do okolí Lehu. V dálce zahlédneme letiště, které svojí polohou 3256m.n.m. vyhrává prvenství jako nejvýše položené nevojenské letišti. S bolestí hlavy a vyčerpaní únavou přijíždíme na autobusové nádraží.

Musím říct, že po mnoha varováních jsem si tuhle cestu představovala ještě náročnější. Autobus byl na indické poměry komfortní a spíš než by cesta byla únavná, byla excelentním zážitkem, který člověk zažije jen párkrát za život.